Krátce před zahájením zimních olympijských her podepsal 4. února Putin se svým čínským protějškem Si Ťin-pchingem v Pekingu společnou deklaraci o budoucnosti mezinárodních vztahů. Kromě jiného v ní oba autoritativní vůdci vyhlásili spojenectví „které nezná hranic ani žádných zapovězených oblastí“.
Od triumfu k debaklu
Tři týdny nato vpadl Putin na Ukrajinu a stal se z něho přes noc pária mezinárodního společenství. „Olympijský pakt“ s toxickým ruským diktátorem se pro Si Ťin-pchinga rázem změnil z diplomatického triumfu v zahraničně politickou noční můru. Čínské vedení od té chvíle lavíruje v úporné snaze vyhnout se zodpovědnosti před světovou veřejností a současně si nerozházet svého „spojence bez hranic“.
Si Ťin-pching musel o chystané invazi vědět. Podle některých zpráv dokonce Putina požádal, aby ji odložil až po olympijských hrách. Proč ale potom podepisoval pakt, který ho do té šlamastyky, byť jen nepřímo, vtáhl? Nejpravděpodobnější vysvětlení je, že stejně jako Putin věřil, že půjde o rychlý, „chirurgický“ zákrok, který postaví svět, jak to kdysi hezky formuloval Miloš Zeman, před „fait accompli“ jako po ruské invazi na Krym. Upadající západní společenství se vzmůže sotva na pár symbolických protestů a celá věc zase rychle vyšumí.
Nadživotní role v dějinách
Si Ťin-pching Putinovi věří, protože mají podobný pohled na svět. Během prvního setkání obou vůdců v Moskvě v roce 2013 řekl prý tehdy ještě vcelku neznámý Si ruskému prezidentovi: „Zdá se mi, že my dva máme podobnou povahu“. Oba „prezidenti“ sdílí představu o své nadživotní úloze v dějinách – obnovit někdejší slávu svých států (či spíše říší) včetně jejich územního rozsahu.
Putin sní o Rusku v hranicích carské říše vyšperkované o Stalinovy zábory ve východní Evropě – proto ten důraz v „Olympijském paktu“ i v dalších dokumentech na „respektování výsledků 2. světové války“. Čínské vedení zakládá své „klíčové zájmy“ na územním rozsahu dynastie Čching (jež byla paradoxně nečínského původu), rozšířené o nároky v Jihočínském moři, které samozřejmě nikdy žádná čínská dynastie nenárokovala, protože by ji to vůbec nenapadlo.
Válka o dědictví carské
Oba vůdci, a potažmo jejich režimy, vycházejí z teritoriálního pojetí suverenity postaveného na „historických nárocích“, jaké se uplatňovaly za vrcholného feudalismu. Putinův vpád na Ukrajinu by se tak mohl nazývat „válkou o carské dědictví“. Na toto území má nárok proto, že bylo součástí carské říše, ať už si o tom jeho dnešní obyvatelé myslí cokoliv. Podobně uplatňuje Peking svůj nárok na Tchaj-wan, protože byl od 17. století (dosti formálně) součástí říše dynastie Čching.
Takové pojetí suverenity nutně vede ke konfliktům. Dějiny jsou dlouhé a křivolaké a historické nároky se zpravidla překrývají. Carské Rusko anektovalo v 19. století na Dálném východě rozsáhlá území dynastie Čching. Mongolští chánové kdysi ovládali půl světa včetně Číny a Ruska, ale pak se sami stali součástí říše Čchingů atd. Hlavně jsou ale předmoderní „historické nároky“ zpravidla v příkrém rozporu s moderním principem práva na sebeurčení. Suverenita územních celků je (vedle dalších atributů vyčíslených v Montevidejské konvenci z roku 1933) založena na politické vůli jejich obyvatel, bez ohledu na to, kdo kdy toto území historicky ovládal (stačí se zeptat na druhé straně hranice na Slovensku).
Je jen další ironií dějin, že „historické nároky“ dnes ve světě prosazují dědicové komunistických hnutí, která je kdysi chtěla nahradit důsledným právem na sebeurčení. Putina zjevně jeho romantický ideál velkého Ruska zaslepil natolik, že uvěřil svým vlastním bludům. Ty ho nakonec dovedly k osudovým chybám při současném tažení.
Eskalace konfliktu je prohra
Putin tolik bazíruje na termínu „speciální vojenská operace“, protože to byl vskutku jeho původní plán. Zřejmě opravdu věřil, že Ukrajina není skutečný stát se svébytným národem připraveným bránit se cizí agresi. Vycházel z toho, že stačí demonstrace síly na ukrajinských hranicích a pak už jen rychlý cílený úder proti kyjevskému vedení, aby se celá země zhroutila. Proto vyslal do bojů nejprve jen relativně lehce vyzbrojené jednotky k rychlému („bleskovému“) postupu bez týlového zabezpečení, a dokonce i bez účinné letecké podpory.
Ukrajinská armáda se mezitím poučila z anexe Krymu před osmi lety co do výcviku, výzbroje i celkové organizace. Putinovu „speciální operaci“ zastavila, a tím de facto rozvrátila celou jeho koncepci. Ruská agrese mohla být úspěšná pouze jako bleskový úder, který postaví Ukrajinu i svět před hotovou věc. Jakmile se z „operace“ stala vleklá, ničivá válka, Putin prohrál. I kdyby nakrásně nakonec ovládl celou Ukrajinu, dlouhodobě ji neudrží, tím méně připojí k velkému Rusku. Čím bude jeho válka delší a brutálnější, tím izolovanější bude Rusko i Putin sám, s velkou pravděpodobností státního kolapsu nebo převratu. Současná eskalace je de facto prohra.
Krocení vzbouřeneckých provincií
Si Ťin-pching zřejmě svému ruskému příteli spolkl jeho „speciální operaci“, protože by se tuze hodila i jemu. Hodně se dnes píše o rozdílech a podobnostech mezi Ukrajinou a Tchaj-wanem. Peking zdůrazňuje rozdíly s tím, že Ukrajina je mezinárodně uznávaný samostatný stát, a Tchaj-wan nikoliv. Byly ovšem doby, kdy tomu bylo naopak – Ukrajina byla součástí SSSR, a Tchaj-wan seděl jako Čínská republika v Radě bezpečnosti OSN. Mezinárodní uznání je přelétavý ptáček.
Základní východiska vztahu Putina k Ukrajině a Si Ťin-pchinga k Tchaj-wanu mají mnoho společného: nevěří, že jde o samostatné státy, ale jen vzbouřenecké provincie, jež je třeba „znovusjednotit“ silou. Tchaj-wan má sice v současnosti mnohem omezenější mezinárodní uznání než Ukrajina, ale i jeho postavení nahlíží svět velmi odlišně od Pekingu. Pokud by ho chtěla ČLR vojensky ovládnout, musela by to provést rychle bez velkých ztrát, a postavit tak mezinárodní společenství před Zemanovo „fait accompli“. To by v případě Tchaj-wanu bylo vojensky ještě složitější než na Ukrajině.
Čínské vedení však musela především zaskočit reakce ukrajinského obyvatelstva a světového společenství. Ukrajinci nesložili zbraně, ale statečně se brání, a sjednocený Západ uvaluje na Rusko drtivé sankce. Namísto změny režimu v Kyjevě by snadno mohlo dojít ke změně režimu v Moskvě. Představa, že by se něco podobného mohlo odehrát při pokusu o „znovusjednocení“ s Tchaj-wanem, musí teď čínské vedení děsit i ve snu.