V roce 2013 ČLR zahájila svou iniciativu pro globální spolupráci známou jako BRI (Belt and Road Initiative), česky (Jeden) pás a (jedna) stezka. V jejím rámci byla prosazována a v některých případech i realizována řada velkých infrastrukturních projektů od přístavů a letišť přes vysokorychlostní železnice až po přehrady a mosty. Iniciativa cílí zejména na Asii a Afriku, soustředí se však také na jižní Ameriku, východní Evropu a oblast Balkánu.
Peking vynaložil miliardy dolarů nejen na realizaci těchto projektů, ale také na propagaci svých aktivit pod hlavičkou BRI. Ve snaze zvýšit „diskurzivní moc” čínského režimu je jedním z hlavních cílů strategické posilování mediálního vlivu. Prostřednictvím vlastních mediálních kanálů i spolupráce se zahraničními médii se Čína snaží „vyprávět [světu] čínský příběh správně“ (讲好中国故事). Opakovaně připomínaná výzva vůdce Si Ťin-pchinga odkazuje na tzv. strategický storytelling, metodu v posledních letech hojně využívanou mimo jiné v oblasti komunikace a marketingu. Jejím cílem je prostřednictvím vyprávění příběhů posluchače, diváka či čtenáře o něčem přesvědčit.
Příběh, který měl na mysli předseda čínské komunistické strany, vychází z marxistické a maoistické ideologie. Staví však hlavně na kritice západního imperialismu a kolonialismu v uplynulých dvou stoletích i západem vedené globalizace, v jejímž znamení se nesl vstup do nového milénia. Čínský příběh je příběhem „století ponížení“ a následujícího „století vzestupu“ legendární „Říše středu“, odkazující na tisíciletou historii i bohatou kulturní tradici.
Pomoc a rozvoj, či obrovská selhání“?
Jeden ze silných narativů podporujících pozici Číny coby globální velmoci je právě ten spjatý s iniciativou Pás a stezka a jejími rozvojovými projekty. Po téměř deseti letech od jejího představení však řada analýz naznačuje, že mediální boj Pekingu o pozitivní obraz vlastních zahraničních investic není vždy úspěšný. Ostatně mnohé projekty BRI média s odstupem času vnímají jako „obrovská selhání” často vedoucí k „nárůstu korupce, posilování protidemokratických praktik a zatěžování cílových států nadměrným zadlužením”. Server Global Voices nedávno zveřejnil rozsáhlou analýzu mediálního diskurzu souvisejícího s iniciativou Pás a stezka v celkem čtrnácti zemích od Filipín přes střední Asii a Evropu (včetně České republiky) až po Jižní Ameriku. Dochází přitom k závěru, že, navzdory úsilí Pekingu, lokální narativy do značné míry „ovlivňují směr a výsledky čínských snah o realizaci projektů BRI“.
Analýza reflektuje hlavní argumentační body, jimiž ČLR své projekty po celém světě zaštiťuje. Patří mezi ně zvýšení zaměstnanosti, otevření vstupu na čínský trh, přístup k vyspělým technologiím a výrobním postupům nebo rozvoj měst. Lokální narativy však v médiích obecně rezonují mnohem silněji než oficiální čínský narativ, a těmi nejdiskutovanějšími tématy zpravidla bývají ta nejkontroverznější: získávání elit, korupce, místní nacionalismus, protičínské nálady a rasismus, kvalita provedení projektů či čínské vměšování se do lokální politiky.
Oficiální čínský „příběh“ vykresluje čínské investice v příznivém světle jako „rozvojovou pomoc“ slabším a zdůrazňuje technologickou i hospodářskou vyspělost Číny. Ta se prezentuje jako globální lídr napravující křivdy způsobené západním kolonialismem a globalizačním neokolonialismem. Ze strany Pekingu se jedná o mocenské soupeření, jehož cílem je posílení vlastní globální pozice. Jeho přístup spojuje prvky někdejšího západního imperialismu a kolonialismu a kapitalistické globalizace – pouze s „čínskými rysy“ ideologie komunistické strany. Jak píše Ivan Sigal v úvodním textu analýzy Global Voices:
BRI je narativ s imperiální ambicí určovat řád světa. Je financovaný miliardami dolarů a jeho snahou je uspořádat svět podle vlastní specifické představy. Tento narativ představuje možné podoby budoucnosti, které jsou všechny organizovány z centra moci – je tak přímým opakem vize propojených společností, jejichž projevem jsou například otevřené komunikační technologie. Tyto propojené společnosti, v nichž se moc a vliv nekoncentruje pouze v jednom bodě, produkují lokální, měnící se narativy, které se přinejmenším snaží stavět na svobodné debatě, a pomáhají tak budovat kolektivní vizi světa.
Zvyšování efektivity mezinárodní komunikace
China Media Project (CMP) dlouhodobě sleduje snahy Pekingu o posílení vlastní „diskurzivní moci“ a oslabení „západních hlasů“ na světové scéně. V posledních zhruba patnácti letech režim vybudoval rozsáhlou mediální síť určenou k šíření čínských narativů a stranické propagandy v zahraničí. Jejím hlavním pilířem jsou státní média v čele se státní agenturou Nová Čína, Lidovým deníkem a státní televizí CCTV. Jimi vytvářený či spoluvytvářený obsah je pak sdílen prostřednictvím sociálních sítí a online platforem a přebírají jej i zahraniční média. Ta jej zveřejňují často přímo v podobě placeného PR.
Nová studie CMP se zaměřila na zmapování (ne)úspěchů globálního čínského mediálního aparátu, který lakonicky označuje za „globální iluzi velikosti.“ Autor studie David Bandurski vychází z několika textů na téma „všestranného zvyšování efektivity mezinárodní komunikace“ (全面提升国际传播效能), které během bilancování ke konci loňského roku zveřejnil Lidový deník. Ten stojí v čele Zpravodajské sítě Pás a stezka (Belt and Road News Network; BRNN) spojující 213 mediálních organizací v 99 zemích za účelem „sdílení informací a zveřejňování úspěchů států a regionů v rámci Iniciativy pás a stezka“. Bandurski pak podrobně rozebírá pravou povahu veškerých úspěchů, jež tyto články ověnčují řadou superlativů. Texty publikované hlavním médiem Komunistické strany Číny se pokoušejí ilustrovat oficiální politiku na konkrétních příkladech, z nichž ovšem mnohdy jasně vyplývá, že stranická média ve své snaze oslovit zahraniční publikum spíše selhávají. Hlavním důvodem je, že neberou v potaz lokální podmínky, zájmy a hodnoty, a lidem v zahraničí servírují v podstatě stejnou propagandu jako domácímu publiku.
Nedostatečná „diskurzivní moc“
Jedním ze základů čínského mediálního úsilí je vytvoření „čínského diskurzivního systému“ (中国话语体系), který by na globální scéně měl konkurovat tomu „západnímu“ a ideálně ho postupně vytlačit. V jeho rámci by se mělo například hovořit o svobodě, demokracii a lidských právech nikoli v „západním pojetí“, ale v čínském, respektive v pojetí čínské komunistické strany a její ideologie. Politické obraty jako „čínský diskurzivní systém“ však často v praxi zůstávají pouhými prázdnými slogany, které se ti dole horlivě snaží naplnit obsahem, o němž se domnívají, že uspokojí ty nahoře.
Články v Lidovém deníku dále hovoří o nutnosti vytvořit strategický komunikační systém s čínskými rysy. Ten by měl využívat existující zahraniční platformy – média, ale i konference a fóra, Číňany žijící v zahraničí či „zahraniční přátele“ k „získání většiny [na svou stranu]“ a „převzetí mezinárodní diskurzivní moci“.
CMP si nicméně oprávněně klade otázku, zda vytvoření „teoretických systémů pro komunikaci čínské velikosti, sebevědomí a jedinečnosti mezinárodnímu publiku“ bude ke splnění takového úkolu stačit. Podrobná analýza bilance mediálních výstupů Lidového deníku v zahraničí naznačuje, že nikoli. Za povzbudivě vypadajícími čísly, jimiž stranický deník dokazuje dopad svých textů v zahraničí, se ve většině případů skrývá buď placená inzerce, nebo sdílení totožného obsahu v různých jazykových mutacích za vydatné podpory sociálních sítí.
Tyto články se navíc nejčastěji týkají diplomatických aktivit prezidenta Si Ťin-pchinga a šíření jeho ideologie. Není proto divu, že zahraniční publikum oslovují jen málo. Bandurski odhaduje, že jen zveřejnění článků pod hlavičkou Lidového deníku v zahraničních periodikách např. v Saúdské Arábii, Indonésii, Jižní Koreji či Egyptě vyšlo Lidový deník pravděpodobně na desítky milionů dolarů. Autor píše:
Čína trvá na tom, že je připravena mluvit ve světě nahlas a přesvědčivě, a že si přeje ukázat ‚skutečnou, trojrozměrnou a komplexní Čínu‘ (真是，立体，全面的中国). Tomuto cíli se však vzdaluje vlastní neschopností naslouchat a urputností při potlačování různorodých lidských hlasů ve prospěch jediného a samolibého hlasu státu.
Otevřenou debatou proti totalitě
Tento závěr se velkou měrou shoduje s výsledky analýzy Global Voices. To může být dobrou zprávou i přesto, že podle zprávy organizace Freedom House za rok 2022 Čína znovu výrazně rozšířila svůj globální mediální vliv. Zpráva mimo jiné uvádí:
Čínská komunistická strana a její prostředníci využívají sofistikovanější a nátlakovější taktiky k formování narativů a potlačování kritického zpravodajství. Masová distribuce Pekingem podporovaného obsahu prostřednictvím mainstreamových médií, šikana a zastrašování médií zveřejňujících zprávy nebo komentáře, které nejsou čínské vládě po chuti, kyberšikana, falešné účty na sociálních sítích a cílené dezinformační kampaně, to jsou taktiky, jejichž využití od roku 2019 znatelně narostlo.
I Freedom House však uvádí, že tyto snahy jsou narušovány místními nezávislými médii, občanskou společností a zákony na ochranu svobodu tisku. To potvrzují také Global Voices:
Peking často vytváří narativy, které Čínu kladou do centra rozvoje a vlivu. Náš výzkum však odhalil často kontroverzní dynamiku mezi velkolepými narativy propagovanými Čínou (…) a různými lokálními narativy občanů, aktivistů, novinářů a vlád. Zjistili jsme, že lokální narativy dokáží ovlivnit a někdy i účinně zastavit čínské ambice. Zaznamenali jsme pokusy Číny prosadit svůj vliv prostřednictvím místních elit, ať už prosazením vlastní perspektivy, nebo potlačením veřejné diskuze. Pozorovali jsme však také snahu dalších zemí vybudovat protinarativy prosazující vlastní vizi rozvoje. Ta často není kompatibilní s čínskou vizí, nebo s ní dokonce otevřeně soupeří.
China Digital Times rovněž popsaly několik příkladů, kdy Pekingem oceňovaní zahraniční novináři píšící o čínských projektech v rámci BRI pod hlavičkou BRNN vykreslovali tyto aktivity v růžovém světle, aniž by zmínili odpor místních obyvatel a problémy, na něž často upozorňují lokální organizace. K eskalaci napětí v minulých měsících došlo například ve dvou zemích, kde je čínský vliv silný a Peking se zde podílí na řadě infrastrukturních projektů, v Pákistánu a Afghánistánu, na jehož obnově měla Čína ambice spolupracovat s Tálibánem.
Problémy však provázejí projekty BRI po celém světě, jak upozorňují i autoři nové analýzy publikované ve Foreign Affairs. Ti popisují ústup Pekingu od obřích investic spojených s rizikovými půjčkami vysoce zadluženým státům a příklon k „méně okázalým a levnějším iniciativám např. v akademické oblasti, telekomunikacích, zelené energii či lovu tuňáků”. Postupně se tak zvětšuje propast mezi realitou a tím, jak by se Čína ráda prezentovala prostřednictvím vlastních propagandistických sítí, aby světu mohla „lépe vyprávět svůj příběh“.
Článek v ukrajinštině v PDF.