Čínská lidová republika na sebe v souvislosti s pandemií covidu-19 upozornila politikou nulové tolerance vůči tomuto viru. Dostat se do země bylo až na naprosté výjimky velmi obtížné, ne-li nemožné – své by o tom ostatně mohli vyprávět olympionici, kteří se (ne)účastnili loňských zimních her. Získat vízum je stále obtížnější a úřady vstup často zamítnou z politických či ideologických důvodů. V posledních měsících však můžeme stále častěji sledovat zcela opačný trend, tedy obtíže s vycestováním z ČLR.
Běžný spor jako záminka pro zákaz vycestování
Organizace Safeguard Defenders, která situaci v ČLR dlouhodobě monitoruje, v uplynulých dnech zveřejnila obsáhlou zprávu nazvanou V pasti – Stále častější využívání zákazu vycestování v Číně (Trapped – China’s Expanding Use of Exit Bans). Jak název napovídá, studie se zabývá narůstajícím počtem případů, kdy Čína brání lidem v odcestování ze země. Nejde jen o čínské státní příslušníky, ale také o cizince.
Institut zákazu vycestování přitom sám o sobě není v ničem kontroverzní. Český právní řád jej zná také a to v souvislosti s trestním stíháním za závažnější úmyslný trestný čin. Zákaz však může soud uvalit jen na dobu, kdy trvá důvod k jeho uložení. Jedná se o zcela zásadní zásah do ústavně zaručeného práva na svobodu pohybu, ustálená judikatura Ústavního soudu proto vyžaduje, aby takový zásah byl v souladu s požadavkem proporcionality.
Studie Safeguard Defenders však dokládá, že takřka 99 % případů zákazu vycestování v ČLR plyne z méně závažných sporů soukromoprávní povahy. Zákaz se navíc může dotknout téméř kohokoliv. Například u zahraničních společností působících na čínském trhu se zákaz může týkat i osob na řídicích pozicích, koncových vlastníků či osob jinak spjatých s danými společnostmi, a to často za dosti nejasných okolností, bez možnosti detailnějšího přezkumu či odvolání.
Podle čínské legislativy se může žalobce v občanskoprávním sporu domáhat toho, aby soud uložil zákaz vycestovat žalované osobě. Této možnosti se dá velice jednoduše zneužít, neboť soud zpravidla zákaz vycestovat uloží ještě před tím, než začne daný případ meritorně řešit. I pokud by tedy člověk nakonec v řízení uspěl, může se stát, že bude až do rozhodnutí držen v Číně. Návrh uložení zákazu tak může sloužit jako zastrašovací taktika, na což rovněž studie upozorňuje.
Nedobrovolně prodloužené pracovní cesty
Příběh Ira Richarda O’Hallorana mluví za vše. Když se jeho zaměstnavatel, firma China International Aviation Leasing Service, dostal do sporu s čínskými investory, rozhodl se v roce 2019 letět do ČLR celou věc vyřešit. Těsně před návratem ho však na letišti zadrželi a informovali o tom, že není oprávněn opustit území ČLR. To vše aniž by byl obviněn z trestné činnosti nebo snad jen žalován v soukromém sporu. Důvodem tak zřejmě bylo vyřizování účtu čínských investorů s O’Halloranovou společností.
Teprve když se firma s investory dohodla na vyřešení celého sporu, podařilo se O’Hallorana v roce 2022 dostat zpět do Dublinu. Sám Ir přitom po svém návratu naznačil, že jeho nedobrovolný pobyt v Číně mohl být mnohem kratší, kdyby se o věc irská diplomacie více zajímala. Společně se svou manželkou uvedl, že za zdrženlivostí jejich vlády mohla stát snaha o dobré obchodní vztahy mezi oběma zeměmi.
Podobný osud stihl Američana Henryho Caie. Když se v roce 2017 snažil odcestovat z Číny zpět do Kalifornie, byl zadržen čínskou policií s tím, že pro údajné neuhrazené dluhy mu byl udělen zákaz vycestovat ze země. Zákaz trvá do dnešního dne.
Odvetná opatření proti členům rodiny
Podle organizace Safeguard Defenders míří zákazy vycestování rovněž na rodiny osob, které jsou pro čínskou vládu dlouhodobě nežádoucí. Velice často se to týká rodin aktivistů kritizujících vládu ČLR. Známé jsou i případy, kdy soudy uložily tento zákaz rodinným příslušníkům lidskoprávních advokátů. V takových případech jsou zákazy ukládány z „důvodů státní bezpečnosti“. Pod ty lze přitom zařadit prakticky cokoliv.
Čínská lidová republika tak zneužívá právní institut, jenž jinde ve světě slouží k zajištění účinného průběhu trestního řízení při zachování veškerých ústavních práv obviněných, k zastrašování a vydírání nejen svých svých kritiků, ale i jejich rodin.
Bobtnající legislativa
Podle platného čínského práva lze zákaz vycestování uložit na základě minimálně sedmi různých zákonů. Vedle trestněprávních a již zmiňovaných občanskoprávních předpisů se rovněž jedná o daňovou a finanční legislativu.
Zvlášť pak stojí zákony, které umožňují vydat zákaz vycestování vůči komukoliv, kdo by ohrozil státní bezpečnost ČLR. Koncept „komplexního pojetí státní bezpečnosti“ je přitom jedním z pilířů Si Ťin-pchingovy politiky k zajištění nejen bezpečnosti samotné Číny, ale především vedoucí úlohy její komunistické strany. Právo a jeho nástroje mají v souladu se zásadou řízení státu za pomoci zákonů (vlády zákona) v těchto snahách hrát jednu z hlavních rolí. Zákazy vycestování jsou jedním z prostředků, jak toho dosáhnout.
Koncem minulého měsíce přijali čínští zákonodárci novelu zákona o kontrašpionáži, která má v účinnost vstoupit v červenci. Novela rozšiřuje již nyní velice vágní definici špionáže a současně umožňuje zabránit ve vycestování ze země komukoliv, kdo by byl ze špionáže vyšetřován. Zahraniční pozorovatelé přijali informaci o novele s obavami. Čína se totiž nijak netají tím, že zákon mimo jiné cílí na zahraniční společnosti poskytující služby v oblasti due-dilligence, tedy právní a finanční prověrky smysluplnosti určitého obchodu. V březnu letošního roku si takto čínské bezpečnostní složky došláply na americkou advokátní kancelář Mintz a zadržely pět jejích čínských pracovníků. Naposledy si pak v praxi odhodlanost Pekingu v této oblasti rovněž zažila společnost Capvision, když do jejích kanceláří vtrhly jednotky čínské policie kvůli údajnému zneužití citlivých informací
Je tak nejasné, zda a případně v jakém rozsahu budou zahraniční společnosti působící na čínském trhu moci nadále provádět tržní analýzy, aniž by tím naplnily definici špionáže.
Organizace Safeguard Defenders v závěru své studie shrnuje, že Čína využívá zákaz vycestování k umlčení a vydírání kritiků z řad svých vlastních občanů, ke kontrole etnických menšin a současně jako zahraničněpolitickou zbraň k zastrašování zahraničních společností a novinářů. To vše často nejen v rozporu se samotným čínským právem, ale především v rozporu se Všeobecnou deklarací lidských práv.