Krátce po prvním nástupu Donalda Trumpa do funkce amerického prezidenta v lednu 2017 pronesl generální tajemník ÚV KS Číny Si Ťin-pching (ve své vedlejší roli prezidenta ČLR) v Davosu projev, kde vylíčil svou zemi jako ochránce mezinárodního řádu a garanta globalizace a volného obchodu. Projev vyvolal mezi obecenstvem, čerstvě vyděšeným z Trumpa, vlnu nadšení. Média po celém světě citovala Siho přirovnání, že [americký] protekcionismus je jako „uzavřít se v temném pokoji beze světla a čerstvého vzduchu”. Řada komentátorů poukazovala na ironii, kdy komunistická Čína brání volný obchod proti ochranářství ze strany kapitalistických USA.
Donald Trump byl v té době v Evropě skoro stejně neoblíbený jako dnes a Čína vypadala pro od reality poněkud odtrženou smetánku v Davosu jako věrohodná alternativa. Klaus Schwab se překonával v superlativech: „Si Ťin-pchingův projev razí cestu pro globální ekonomiku…”, „jeho přítomnost [v Davosu] přináší čínskou moudrost a zkušenost…”
Dvojí vedení
Peking se vezl na vlně dobré vůle. Ještě téhož měsíce (leden 2017) prohlásil Si na uzavřeném zasedání Ústřední komise pro státní bezpečnost, že Čína by se měla ujmout „dvojího vedení” (liang-ke jin-tao), totiž vedení „spravedlivějšího a racionálnějšího nového světového pořádku“ a „nového uspořádání mezinárodní bezpečnosti”.
Komise pro státní bezpečnost je relativně nový orgán, který Si Ťin-pching založil krátce po svém nástupu k moci v roce 2014. Odráží jeho důraz na všeobjímající kontrolu společnosti, kterou zajišťuje především Ministerstvo státní bezpečnosti (MSS), obdobné naší někdejší StB nebo sovětskému KGB či východoněmeckému STASI (jen mnohem efektivnější). Posedlost státní bezpečností a stupňování represí potom skutečně uzavřelo čínskou společnost v „nové éře” Si Ťin-pchinga, spíše než Trumpovu Ameriku, do „temného pokoje beze světla a čerstvého vzduchu”.
Koncept „dvojího vedení” z čínského diskurzu záhy vymizel, zřejmě jako příliš provokativní. Postupně ho nahradily vágnější formulace jako čínské „globální iniciativy”, z nichž jedna je vskutku vyhrazena „globální bezpečnosti”. České veřejnosti asi nic moc neříkají; byly naštěstí vyhlášeny až po Zemanově odchodu z Hradu, a tak je ČR už nestihla s velkou pompou podepsat.
Arogance velmocí…
Naděje, jež snad „davoská elita” vkládala v roce 2017 do ČLR jako ochránce volného obchodu, se brzy odhalily v celé své groteskní naivitě. Obchodní a průmyslová politika Pekingu je od 90. let založena na důsledně merkantilistickém modelu: státními zásahy do ekonomiky maximalizovat vývoz a výrobu a minimalizovat dovoz a domácí spotřebu. Takový přístup je samozřejmě s volným obchodem v přímém rozporu, což se naplno projevilo během pandemie covidu a v současné době hlavně obrovským převisem nabídky nad poptávkou v čínském domácím i zahraničním obchodě. Nadšení pro Peking jako garanta volného obchodu tak v Davosu i jinde rychle vyprchalo.
Po deseti letech se nicméně historie tak trochu opakuje, nebo řečeno s Markem Twainem, alespoň rýmuje. Tentokrát se v Davosu dočkal neutuchajícího potlesku kanadský premiér Mark Carney. Ve svém projevu ohlásil (s nevysloveným odkazem na Trumpa) rozpad mezinárodního řádu a volal po společném postupu středních a malých států proti aroganci velmocí. Donald Trump správně pochopil, že je řeč o něm, a hned se také co příslovečná potrefená husa proti Carneymu dotčeně ohradil.
Carneyho výzva ke společnému postupu menších států proti predátorským velmocem je nepochybně podnětná. Zejména Evropa by si měla uvědomit, že ve světě bez pravidel může přežít jen při větší vnitřní soudržnosti a budování nejen měkké, ale i tvrdé síly (jak to v Davosu celkem výstižně popsal finský prezident Alexander Stubb).
… a pokrytectví Davosu
Podobně jako u Si Ťin-pchingova projevu před devíti lety by však Carneyho projev, jakkoliv brilantní, působil méně pokrytecky, kdyby slova doprovázely činy. Ve své zahraniční politice se Carney nesnaží čelit arogantním velmocem budováním společné fronty menších států, ale naopak příklonem k jedné – a to té horší – arogantní mocnosti proti druhé.
Pouhý týden před svým projevem v Davosu navštívil Carney s velkou slávou Peking, aby zde mj. podepsal „strategické partnerství” s Čínou a zahájil „novou éru” vzájemných vztahů. Ty předtím rozvrátilo svévolné zadržování dvou kanadských občanů jako rukojmích v případu finanční ředitelky Huawei Meng Wan-čou a nedávné aféry s čínskou snahou ovlivňovat v Kanadě demokratické volby.
Jinak v Pekingu a jinak v Davosu
V Pekingu Carney vyhlásil „nový světový řád”, implicitně založený na spolupráci s Čínou. Kanada je přitom nejen členem NATO, ale i zpravodajské aliance anglosaských zemí známé jako „Pět očí”. Carney dále oznámil radikální snížení cel na čínské elektromobily ze 100 na 6 %. To by vedlo k zaplavení kanadského trhu státem dotovanými čínskými vozy, které ovšem nebudou moci přejet jižní hranici do Spojených států, kam jinak směřuje 75 % kanadského exportu. Těžko si představit takový nový světový řád v praxi.
Přes vzletná prohlášení v Davosu o společném postupu menších států proti velmocem Carney v Pekingu nepodpořil menší státy jihovýchodní Asie proti územním záborům ČLR v Jihočínském moři (podle platného nálezu mezinárodního tribunálu z roku 2016 z hlediska mezinárodního práva ilegálním) a nekritizoval porušování lidských práv v Tibetu, Sin-ťiangu nebo v Hongkongu (nemluvě o právech dvou zmíněných kanadských rukojmích).
V Davosu uvedl Carney svůj projev citací ze slavné Havlovy eseje Moc bezmocných. To nás může těšit jako doklad přetrvávající mezinárodní autority našeho prvního prezidenta, ale z kontextu je zřejmé, že Carney Havlovu esej nepochopil (pokud ji vůbec četl). Srovnávat normalizační útlak v husákovské ČSSR s poválečnou liberální demokracií je zhruba na úrovni českých populistů. Především je však vrchol nejapnosti dovolávat se Havla týden po navazování družby s čínskými komunisty.
Podobně jako Si Ťin-pchingův projev v roce 2017 vyniká Carneyho řeč především bezostyšným pokrytectvím. Uvidíme, jak dlouho vydrží nadšení v Davosu tentokrát.