Sedmý summit EU a Africké unie, který proběhl koncem minulého roku v angolské Luandě, znovu otevřel otázku evropsko-afrických vztahů. Média v této souvislosti připomněla, že Evropská unie se v posledních letech snaží posílit svou přítomnost v Africe a vyrovnat tak rostoucí vliv Číny.
Čínská lidová republika už delší dobu platí za klíčového hráče na africkém kontinentu a to v ekonomické i politické sféře. Začátky spolupráce s některými africkými zeměmi sahají do poloviny minulého století a v posledních desetiletích se Čína stala hlavním obchodním partnerem Afriky.
Ve veřejném prostoru je vztah Číny a Afriky často zjednodušeně popisován jako model „nerostné suroviny za infrastrukturu“, jejich vztahy jsou nicméně výrazně komplexnější. Kromě surovin je pro Čínu klíčová také politická spolupráce a podpora na mezinárodní půdě, šíření vlastního modelu vlády, ale také export na africký trh, který slouží jako odbytiště pro čínskou nadprodukci.
Od ideologické solidarity k pragmatické spolupráci
Čína začala spolupracovat s některými africkými zeměmi již v 50. letech 20. století a během dekolonizace podporovala mnohá hnutí za nezávislost. Za vlády Mao Ce-tunga se Čína stavěla do role vůdce zemí třetího světa a snažila se nabízet alternativu vůči dvěma hlavním rivalům studené války, což bylo pro mnohé africké země atraktivní. V 60. a 70. letech zde postavila svůj první velký infrastrukturní projekt – Tanzansko-zambijskou železnici, tzv. TAZARA railway.
Po skončení tzv. Kulturní revoluce a nástupu Teng Siao-pchinga na konci 70. let se čínský přístup vůči Africe stal pragmatičtější a více se orientoval na obchod. Ekonomická spolupráce se začala prohlubovat spolu s ekonomickým růstem ČLR od poloviny 90. let.
Od začátku 21. století nabývá pro Čínu stále větší význam politický vliv na africké vlády a budování strategických partnerství, která jí pomáhají realizovat její geopolitické cíle. Peking si poměrně brzy uvědomil důležitost dobrých vztahů s Afrikou a věnoval jim náležitou péči.
To mimo jiné dokládá vznik Fóra o spolupráci mezi Čínou a Afrikou v roce 2000. Jedná se o první multilaterální mechanismus, jehož prostřednictvím ČLR systematicky formuluje svou spolupráci s určitou skupinou zemí (dalším je například Fórum o spolupráci mezi Čínou a arabskými státy založené roku 2004 nebo méně úspěšné 16+1 ve Střední a východní Evropě, ustavené v roce 2012 ). Každé tři roky se koná summit lídrů afrických zemí a Číny a stanoví se plány (zejména) ekonomické spolupráce na následující období.
Čínský důraz na vztahy s Afrikou ilustruje také symbolika v diplomacii. Od roku 1990 podniká čínský ministr zahraničí každý rok svou první zahraniční cestu v novém roce do Afriky. Tato a mnohá další gesta vzkazují Africe, že ji ČLR považuje za respektovaného partnera, kterému dlouhodobě věnuje pozornost. Evropa i Spojené státy v tomto ohledu často zaostávají.
Africké země jsou také zapojeny do iniciativy Pás a stezka, kterou čínské vedení představilo v roce 2013. Její součástí jsou masivní investice do budování infrastruktury v zahraničí a vytváření obchodních koridorů, které propojí Čínu s Evropou a dalšími částmi světa.
Význam Afriky si v posledních letech začínají uvědomovat i západní země. Evropská unie spustila v roce 2021 iniciativu Global Gateway, v rámci níž chce investovat přibližně 150 miliard eur do projektů v Africe (za implementaci iniciativy je mimochodem zodpovědný eurokomisař pro mezinárodní partnerství za Českou republiku Jozef Síkela). Podle serveru Politico má Global Gateway „konkurovat čínskému Pásu a stezce“. Nicméně dohánět Čínu, která má již po desetiletí zaběhnuté mechanismy spolupráce, představuje zásadní výzvu.
Čína a EU ale samozřejmě nejsou jedinými hráči v Africe. Kromě Spojených států o svůj vliv usiluje také Rusko (jehož destabilizační snahy jsou často v rozporu s čínskými zájmy), Turecko, státy Perského zálivu či Japonsko.
Malé, ale krásné projekty
Čína je pro africké země atraktivním partnerem zejména kvůli obchodu a investicím. Obchodní vztahy se od začátku století výrazně prohloubily a v roce 2009 se Čína stala největším obchodním partnerem Afriky mezi jednotlivými státy. V souhrnu ji však stále předstihuje Evropská unie – obchodní bilance Afriky s ČLR v roce 2024 vystoupala na 277 miliard dolarů, s EU pak dosáhla necelých 416 miliard dolarů.
Vzrostla také celková hodnota přímých zahraničních investic (FDI stock) z Číny do Afriky – z 491 milionů dolarů v roce 2003 na 42,1 miliardy v roce 2023. V posledních letech však čínská investiční aktivita oslabuje – vrcholu dosáhla v roce 2018 se 46,1 miliardami dolarů. V roce 2023 tak Spojené státy poprvé od roku 2012 „tiše“ překonaly Čínu. Největším investorem v Africe je však stále Evropská unie s celkovou hodnotou investic 280,2 miliardy dolarů (238,9 miliard eur) v roce 2023.
Tento trend byl patrný i na summitu Fóra o spolupráci mezi Čínou a Afrikou na podzim 2024, kde Si Ťin-pching přislíbil finanční podporu 50,7 miliardy dolarů na následující tři roky, z toho přibližně 30 miliard ve formě úvěrů, 10 miliard jako rozvojovou pomoc a 10 miliard v investicích. To je méně než než 60 miliard slíbených na předchozích summitech v letech 2015 a 2018 a naznačuje to obrat oproti období 2006–2015, kdy finanční příslib na každém následujícím summitu vzrostl minimálně dvojnásobně. Čínské plány financování v Africe tedy stagnují a mírně klesají.
Čína se tak snaží přehodnotit své ekonomické aktivity v Africe a deklaruje, že namísto obrovských infrastrukturních projektů se bude věnovat menším, lépe zacíleným. Na summitu Fóra v roce 2024 tak oznámila, že zrealizuje 1000 „malých, ale krásných“ projektů. Dochází také k postupné proměně půjček, za něž byla Čína byla v minulosti kritizována kvůli zadlužování afrických zemí – od bilaterálních spíše k multilaterálním a s větší účastí soukromého sektoru.
Přechodem k lépe zacíleným investicím menšího rozsahu se čínský přístup částečně přibližuje evropskému důrazu na inovativnost, udržitelnost a finanční stabilitu. Čína však nadále platí za viditelnějšího investora, protože v praxi stále převažuje financování velkých a rychle postavených infrastrukturních projektů, které přitahují větší pozornost. Oproti tomu investice z unijního programu Global Gateway jsou považovány za pomalejší a regulovanější, ale také transparentnější.
Z čistě ekonomického hlediska představuje Afrika pro Čínu také perspektivní odbytiště, obzvlášť nyní, kdy se potýká s nadprodukcí a cly na export do Spojených států a EU. Kupní síla afrického trhu je nižší než amerického a evropského, jedná se však o rozvíjející se trh s velkým potenciálem do budoucna.
Čínské zájmy
Svou silnou (nejen) ekonomickou přítomností v Africe Čína usiluje o prosazování svých zájmů. Jedním z jejích hlavních cílů je získávání podpory pro svou politiku v mezinárodním prostředí. Africké země jsou Číně oporou v záležitostech, za které od mnoha jiných sklízí kritiku. Patří mezi ně například politika vůči ujgurské menšině v autonomní oblasti Sin-ťiang či potlačení prodemokratických protestů v Hongkongu.
Spolupráce s Afrikou je pro Čínu klíčová jak ve strukturách OSN, tak při prosazování vlastních norem a konceptů v mezinárodním prostředí. Africké státy ji podpořily například v roce 2017 při hlasování v Radě pro lidská práva o přijetí první čínské rezoluce, která představila alternativní pojetí lidských práv založené na principu nezasahování do vnitřních záležitostí jiných zemí a státem řízeném ekonomickém rozvoji. V letech 2019–2022 kromě jedné výjimky žádná africká země nehlasovala pro rezoluce kritizující čínskou politiku v Sin-ťiangu, Tibetu či Hongkongu. Čína také využívá podporu Afriky při prosazování svých kandidátů do čela jednotlivých organizací OSN.
Čínské normy a koncepty v mezinárodních vztazích zaštiťuje především trojice globálních iniciativ (Globální rozvojová iniciativa, Globální civilizační iniciativa a Globální bezpečnostní iniciativa), které Čína v nedávných letech představila s cílem přetvářet mezinárodní řád. Všechny tři iniciativy jsou zmíněny v prohlášení ze summitu Fóra 2024 a mají tak čínsko-africkou spolupráci rámovat. Podle experta na čínsko-africké vztahy Paula Nantulya se již některé aktivity bezpečnostní spolupráce formují právě v souladu s Globální bezpečnostní iniciativou.
Již zmíněné nerostné suroviny, zejména vzácné zeminy, jsou také jednou z významných oblastí zájmu ČLR. Čína kontroluje přibližně 70 % veškeré těžby a 90 % zpracování vzácných zemin. Tuto dominanci si Čína vybudovala mimo jiné dlouhodobými investicemi do těžby nerostů a vzácných zemin v Africe. Čínské firmy přímo vlastní těžařské doly v mnoha zemích, například většinu dolů na těžbu kobaltu v Konžské demokratické republice.
Afrika v centru geopolitické soutěže
Evropská unie s iniciativou Global Gateway i Spojené státy tak v Africe čelí silné konkurenci Číny, která si zde v posledních desetiletích vybudovala dobré politické i ekonomické vztahy. Africké vlády však zůstávají otevřené spolupráci s Evropskou unií i dalšími zeměmi, jak prohlásil na summitu v Luandě prezident Angoly João Lourenco.
Čínsko-africké vztahy dnes představují komplexní síť ekonomických vazeb, politické podpory a sdílených zájmů, které se formovaly po několik desetiletí. Ačkoliv se tempo čínských investic zpomaluje a EU i Spojené státy zvyšují své angažmá, Čína si v Africe nadále udržuje významnou výhodu díky dlouhodobé přítomnosti a konzistentní diplomatické strategii. Budoucí vývoj tak bude záviset nejen na objemu investic, ale i na schopnosti jednotlivých aktérů reagovat na proměňující se priority afrických států.