Čína s Ruskem předkládají vlastní pojetí demokracie

Zatímco virtuální Summit pro demokracii skončil, snahy Číny a Ruska o předefinování demokracie zůstávají. Pomáhá v nich i polozapomenutý český politik.

Summit pro demokracii skončil, boj za demokracii nikoliv

„Demokracie nevzniká jen tak náhodou. Musíme ji bránit, bojovat za ni a obnovovat ji“.

Těmito slovy svolával pětačtyřicátý americký prezident Joe Biden Summit pro demokracii, konaný virtuálně 9. a 10. prosince. Online setkání nejvyšších státníků z celkem 110 zemí mělo tři nosná témata – ochranu před autoritářstvím, boj s korupcí a podporu lidských práv. Současně prezident Biden vyzdvihl i hodnoty, za které je třeba bojovat a které obvykle máme s demokracií spojené i v soudobém evropském kontextu: spravedlnost, vládu práva a svobodu vyjadřování, shromažďování, tisku či vyznání.

Zdaleka ne všechny země tato práva a svobody respektují, což se zákonitě promítlo do seznamu účastníků. Absence pozvánky některé země rozhořčila, přičemž nejhlasitěji se proti summitu a jeho funkci projevili zástupci Ruské federace a Čínské lidové republiky. Peking na to konto dokonce zorganizoval vlastní verzi summitu, pojmenovanou „International Forum on Democracy: Shared Human Values“. Jedním z hlavních řečníků fóra byl Chuang Kchun-ming, člen politbyra ÚV KS Číny a vedoucí Oddělení propagandy ÚV KS Číny, který ve své řeči uvedl, že „čínská socialistická demokracie je tou nejrozsáhlejší, nejopravdovější a nejúčinnější demokracií.“

Své neoficiální zastoupení na tomto fóru měla i Česká republika. Bývalý premiér za ČSSD a aktivní šiřitel čínských státních narativů Jiří Paroubek ve svém proslovu upozorňoval především na slabiny a nedostatky západní liberální demokracie. Konstruktivní kritika je v tomto ohledu jistě potřebná, nicméně činit tak po boku vedoucího komunistického oddělení propagandy dodává takovému projevu specifický ráz. Právě taková vystoupení pomáhají Pekingu legitimizovat a prosazovat vlastní pojetí demokracie na mezinárodní scéně.

Demokracie s čínskými (a ruskými) rysy

Velvyslanci Ruské federace a Čínské lidové republiky ve Washingtonu dále na adresu summitu vydali společné prohlášení v časopise National Interest. Ruský velvyslanec Anatolij Antonov a čínský velvyslanec Čchin Kang v něm jednohlasně kritizují summit jako ryze geopolitický nástroj Spojených států, které tak pouze skrývají své mocenské ambice za vznosné ideály. Dvojice velvyslanců uvádí, že Washington udržuje a rozšiřuje svůj vliv ve vybraných zemích, zatímco se neprávem vymezuje vůči zbytku světa. Jedná se podle nich o „mentalitu studené války“, která vyvolává ideologickou konfrontaci a rozkol ve světě.

Velvyslanec Čchin Kang na obranu režimu ve své zemi prohlašuje, že Čína má „rozsáhlou, komplexní socialistickou demokracii“, která „odráží vůli lidu, odpovídá realitě země a těší se silné podpoře lidu“. Podobné proklamace nápadně připomínají ty v předlistopadovém Československu. Co naplat, že realitě neodpovídaly ani tehdy u nás, ani dnes v Číně. Otázkou navíc je, nakolik do tohoto abstraktního „lidu“ spadají konkrétní lidé z řad etnických menšin, jelikož většina Tibeťanů a Ujgurů by taková tvrzení, vzhledem k represivní národnostní politice zaváděné centrální vládou, vnímala jako čirý výsměch. V případě druhého jmenovaného etnika dokonce podle mnohých zahraničních pozorovatelů, rezolucí vlád, a nyní již i podle nálezu nezávislého tribunálu, kroky čínských úřadů naplňují znaky genocidy.

Čchin dále uvádí, že občané Číny mají plné volební právo a mohou se „hluboce zapojit do národní správy a uplatňovat svou moc prostřednictvím lidových shromáždění na národní i jiné úrovni“. Bohužel již zapomíná dodat, že vládnoucí komunistická strana je oficiálně organizována na principu tzv. demokratického centralismu, jak jej formuloval již Vladimir Iljič Lenin na počátku 20. století. Idea demokratického centralismu se odvolává na vůli lidových mas, které by podle této teorie měly ze svých řad vybírat zástupce a volit stranické orgány zdola. Ve skutečnosti jsou však volby jako vůle lidu iluzí a voleni mohou být pouze kandidáti předem prověření a doporučení shora stranickým vedením.

Čchin Kang dále tvrdí: „Čína má osm nekomunistických stran, které se podílejí na vládnutí, spolu s jedinečným systémem a odpovídajícími institucemi pro politické konzultace.“ De iure v ČLR skutečně existují i jiné politické subjekty (hned pět z nich má dokonce slovo „demokracie“ ve svém názvu) a přes vládnoucí úlohu komunistické strany mají přinášet alespoň jakýsi dojem pluralitního politického systému. De facto jde však o systém analogický naší někdejší Národní frontě. Čelní představitelé malých stran jsou schvalováni komunistickou stranou, a nemají tak žádné pravomoci nebo vliv, který by se reálně mohl nazvat plnohodnotným „podílením se na vládě“, natož ohrozit mocenský monopol komunistické strany.

V podobném duchu autoři článku opěvují i ruský režim: „Rusko je demokratický federativní stát řízený zákony s republikovou formou vlády. Demokracie je základním principem jeho politického systému.“ Ve světle toho, jak Kreml nakládá s představiteli politické opozice či se svobodou tisku ve své zemi, však podobná tvrzení poněkud ztrácí svůj lesk. Jedno se velvyslancům nedá upřít, a sice jejich schopnost umně ohýbat a posouvat pojmy mimo rámec jejich původní definice. Tím však naprosto vyprazdňují jejich význam a činí z nich pouhé floskule.

Kdo to tu hraje „tchajwanskou kartu“?

Demokratický summit byl Pekingu trnem v oku ještě z jednoho důvodu, a sice kvůli pozvání Tchaj-wanu, nad nímž si komunistická vláda nárokuje suverenitu. Čínská tisková agentura Sin-chua označila hraní „tchajwanské karty“ za pouhou provokaci ze strany USA. Není náhodou, že v geopolitickém diskurzu je Tchaj-wan vnímán jako jeden z nejaktivnějších a potenciálně nejrizikovějších tektonických zlomů mezi sférami vlivu Pekingu a Washingtonu. Současně však Tchaj-wan představuje zářný příklad přechodu od totalitního režimu k otevřené společnosti se skutečnými demokratickými principy.

Čínská republika, jak zní oficiální název ostrovního státu, se totiž ze svého totalitního sevření vymanila již v osmdesátých letech. Po více než třech dekádách autokratické vlády nacionalistů v čele s Čankajškem začala země zavádět reformy, které ji postupně proměnily v pulzující demokracii. Tchaj-wan se poučil ze své (místy velmi stinné) minulosti a nyní má rozhodně čím přispět k mezinárodní debatě o praktické demokratizaci společnosti a boji proti autoritářství, vnitřnímu i vnějšímu. Je tedy pochopitelné, že tyto kroky vnímá Komunistická strana Číny jako potenciální ohrožení svého postavení v očích veřejnosti.

Eroze demokracií a posilování autoritářských režimů

Čínská státní média v posledních letech vyvíjejí značné úsilí o prosazování vlastních narativů, ať už ohledně lidských práv či původu pandemie nového koronaviru. Komentáře na adresu summitu, a potažmo demokracie jako takové, proto pochopitelně nejsou výjimkou. Je nicméně třeba dodat, že kritické hlasy na adresu summitu se ozývají i z neutrálních míst. Prestižní časopis The Economist ve svém článku poukazuje na fakt, že akce se zúčastnila i Demokratická republika Kongo, Irák, Vietnam nebo Angola – země řazené nevládní organizací Freedom House mezi takzvaně „nesvobodné“. Článek současně upozorňuje na zhoršující se „skóre svobody“ a stav demokracie u mnoha pozvaných zemí v posledních letech, a to včetně pořadatelských Spojených států.

Podle velvyslanců Čchin Kanga a Antonova má mít měnící se světový řád podobu „globální polycentrické architektury“, ve které budou autoritářské režimy Pekingu a Moskvy postaveny na roveň vyspělým demokraciím. Zatímco jistá forma dialogu a kooperace je v mezinárodním společenství zajisté potřeba, takto prosazovaný multilateralismus a snaha o umlčení „hodnotové diplomacie“ mohou přinést kontraproduktivní výsledky. Tím spíše v okamžiku, kdy postavy jako bývalý český premiér Paroubek, které jsou ve své vlasti dávno odsunuty na politickou druhou kolej, budou čínskou propagandou vydávány za světové státníky.

Publikace tohoto článku: A2larm, 13.1.2022