Deník The New York Times (NYT) začátkem srpna přinesl reportáž, jejíž autoři, investigativní novinářka Mara Hvistendahl a její tři kolegové, označují vlivného amerického magnáta otevřeně sympatizujícího s progresivní levicí za propagandistu ve službách čínské vlády. Článek následně rozvířil diskuse o hranicích mezi „vyjadřováním osobních názorů“ a vědomým šířením propagandy cizího státu.
Zatímco v minulých letech se americká média zaměřovala hlavně na dezinformační kampaně, domácí i zahraniční, cílící na konzervativce (tedy pravici), tato kauza mapuje vlivové působení pod hlavičkou progresivní levice. Odhalení NYT ukazují, jak sofistikovanou podobu může mít vlivová činnost nepřiznaných „zahraničních agentů“ využívající existující politická a společenská hnutí, ať už je to v USA, nebo kdekoli ve světě. Americký milionář se srílanskými a jamajskými kořeny Neville Roy Singham vložil desítky milionů dolarů do neziskových organizací, hnutí a think tanků, které pomáhají lobbovat za Čínu a šířit postoje její vlády. V některých případech lze jasně hovořit o propagandě, která je s velkou pravděpodobností přímo navázaná na čínský stát – byť takovou podporu je obvykle složité prokázat. Reportéři NYT však předložili řadu nepřímých důkazů a indicií, které ukazují na propojení mezi Singhamem a čínskými subjekty zaměřenými na vnější propagandu.
Na Singhamovo „dobročinné působení“ si již dříve posvítil časopis New Lines. Ten v lednu 2022 zveřejnil reportáž obviňující jej z toho, že provozuje „byznys [založený na] popírání genocidy Ujgurů“. Podnikatel část svých aktivit orientoval také na Indii, kde založil server pro online videozpravodajství NewsClick. Ten byl již v minulosti kritizován za šíření pročínských postojů a stal se jedním z terčů jinak kritizované velké razie Módího kabinetu proti médiím. Nynější reportáž NYT v Indii vzbudila pozornost i v nejvyšší politice, zejména kvůli Singhamovým kontaktům na předáka indické komunistické strany Prakáše Karáta.
Kdo je Roy Singham
Singham je zakladatelem softwarové poradenské společnosti Thoughtworks, kterou v roce 2017 prodal, podle NYT za částku 785 milionů dolarů. Tyto peníze pak dle vlastních slov chtěl investovat do podpory levicového aktivismu, jemuž se věnoval už od mládí a později coby majitel firmy. V témže roce se také oženil s Jodie Evansovou, bývalou politickou poradkyní amerických demokratů a spoluzakladatelkou organizace Code Pink, která před dvaceti lety vznikla původně jako protest proti americké válce v Iráku. Jejich svatby na Jamajce se zúčastnily některé veřejně známé osobnosti z řad americké progresivní levice. Součástí setkání byla i panelová diskuse na téma „budoucnost levice“, kde vystoupili levicoví intelektuálové.
Mezi přednášejícími byl i Vijay Prashad, jehož si Singham vybral za ředitele svého think tanku Tricontinental. Ten, coby „Institut pro společenský výzkum […] vedený lidovými hnutími a organizacemi“, deklaruje cíl „budovat mosty mezi akademickou produkcí a politickými a společenskými hnutími s cílem propagovat kritické myšlení a stimulovat debaty a výzkum s emancipační perspektivou sloužící lidovým aspiracím“.
Vzácná shoda progresivní levice a čínské vlády
Na celé kauze je pozoruhodné, jak propojuje progresivní levicové proudy v americké politice prostřednictvím několika klíčových bodů, jako je právě protiválečná rétorika (ať už se jedná o válku v Iráku, na Ukrajině nebo „novou studenou válku“ mezi USA a Čínou), s některými pozicemi čínské vlády. Pak už byl jen krůček k přímému napojení na čínskou propagandu, která je však, slovy NYT, obratně „maskovaná jako nezávislý obsah“.
Reportáž NYT otevírá popis pro vnějšího pozorovatele matoucí scény. Během demonstrace pod hlavičkou Stop Asian Hate proti projevům nenávisti vůči Asiatům, jež v západních zemích eskalovaly zejména po vypuknutí pandemie covidu, se mezi sebou v listopadu 2021 v Londýně popraly skupinky demonstrantů čínského původu. Příznivci iniciativy No Cold War („ne studené válce“), jež patřila mezi organizátory akce, napadli hongkongské prodemokratické aktivisty.
Podle zjištění NYT je zmíněná iniciativa, vymezující se vůči současné západní protičínské rétorice, součástí sítě organizací podporovaných Singhamem, jež vede „vlivovou kampaň hájící Čínu a šířící její propagandu“. Autoři reportáže dále tvrdí, že Singham „úzce spolupracuje s čínskými státními médii a financuje jejich propagandu po celém světě“. Podpora v řádu desítek milionů dolarů dle jejich zjištění proudí do projektů nejen v USA a Velké Británii, ale také v Jihoafrické republice, Indii, Brazílii či Argentině.
Často se jedná o projekty, které mísí progresivní témata, jako je sociální spravedlnost, rasové a genderové otázky či boj proti velkým korporacím a klimatické změně, s pozicemi a argumenty, jež ve své propagandě využívá Komunistická strana Číny. Na to kromě reportáže v časopisu New Lines již před rokem upozornil jihoafrický server amaBhungane, když rozkrýval kauzu náhle zrušeného místního levicového média New Frame. To zcela ovládal jediný sponzor – Roy Singham. Když noviny přestaly plnit původně zamýšlenou funkci, odstřihl je od financí:
„Okolnosti naznačují, že Singhamova síť se postupně profilovala jako čím dál koherentnější politický projekt napojený na propagandistickou a dezinformační mašinérii určitých státních aktérů, především Komunistické strany Číny.“
Mezi Manhattanem a Šanghají
Sám Singham má nyní kancelář v Šanghaji, kde mimo jiné spolupracuje s místním oddělením propagandy na koprodukci YouTube videí zprostředkujících oficiální čínské narativy. Prostory kanceláře i část zaměstnanců sdílí s čínskou mediální společností Maku, která má právě toto v popisu práce. Podle čínských médií se americký mecenáš nedávno dokonce účastnil stranického workshopu zaměřeného na zahraniční propagandu.
Ta v posledních letech začala zaplavovat mezinárodní online prostor prostřednictvím jazykových mutací oficiálních čínských médií i sociálních sítí, kde hrají významnou roli individuální influenceři – často cizinci, kteří více či méně otevřeně hájí čínská stanoviska. Cílem této masivní kampaně podporované čínskou vládou je, slovy prezidenta Si Ťin-pchinga, „vyprávět světu lépe čínský příběh“.
Singhamova kauza je v tomto kontextu výjimečná svým rozsahem a politickým vlivem. Americký milionář financuje projekty, které mají často vazby na politické a společenské proudy v daných zemích. Jím podporované entity se podílejí na organizaci protestů, ale také na financování politických stran nebo školení politiků, například v JAR. Tam jedna ze Singhamových nadací sponzorovala levicová školení, při nichž byla, slovy bývalé zaměstnankyně, „celá společenská hnutí napříč africkým kontinentem využita [entitou] působící jako nástroj zahraniční politiky Komunistické strany Číny“. Na nedávném setkání byly pak distribuovány materiály ke čtení, které vychvalovaly čínské půjčky a zároveň kritizovaly Spojené státy kvůli „předpojatosti“ vůči Číně v informování o Hongkongu, Tchaj-wanu či Sin-ťiangu. V JAR organizace spojené s Royem Singhamem finacovaly také média či politickou stranu Socialistická revoluční dělnická strana.
Výsledkem působení této sítě je slovy NYT „zdánlivě přirozený vzestup krajně levicových skupin, které opakují názory čínské vlády, vzájemně se citují a jsou poté citovány čínskými státními médii“. Názory čínské vlády tak snadněji pronikají do mezinárodního diskurzu a do veřejného povědomí, jež mohou v dlouhodobém horizontu postupně ovlivňovat.
Podle zjištění NYT začal Singham s čínskou propagandistickou mašinérií spolupracovat nejpozději v roce 2019, kdy podepsal první známé smlouvy s čínskými partnery. Obdiv k čínskému režimu a maoismu jej však provázel již od raného mládí, kdy byl odborářem v Detroitu. Mezi lety 2001–2008 podle časopisu New Lines pracoval jako konzultant pro čínskou společnost Huawei a později investoval do podnikání v Číně. V současnosti kromě spolupráce s šanghajskou společností Maku také vydává periodikum Dongsheng News, jež v několika jazycích přináší zprávy z Číny i ze světa odrážející stanoviska Pekingu. Na jeho tvorbě se podílí personál z Tricontinentalu a adresa vydavatele je registrovaná na newyorském Manhattanu, v prostoru Singhamova Lidového fóra (People’s Forum), coworkingového centra s přednáškovým sálem a mnoha aktivitami a možnostmi setkávání. Celkový rozsah spolupráce s čínskými orgány není jasný, je zde však celá řada indicií propojujících Singhamovu „čínskou misi“ s jeho globálním působením.
Mediální válka ve službách Pekingu
Deník NYT podrobněji zmapoval síť neziskových organizací a fiktivních firem, které pomáhají celý projekt financovat. Nejčastěji se tak děje prostřednictvím anonymních darů, což zakrývá původ finančních prostředků, jejichž část tak může pocházet z Číny. V takovém případě by se však tyto organizace musely v USA ze zákona registrovat jako „zahraniční agenti“ a ocitly by se pod přísnou kontrolou. Singham i oslovené organizace jakékoli financování z Číny popírají, právě k ní však vedou klíčové indicie.
Poté, co Singham prodal Thoughtworks, skrytě financoval čtyři americké nadace. Jednu vede jeho manželka Jodie Evansová, ostatní tři pak bývalí zaměstnanci Thoughtworks, jak odhalila již reportáž časopisu New Lines. Tyto nadace posílají peníze na projekty po celém světě, od think tanku Tricontinental přes indické zpravodajství NewsClick po mediální outlety v Africe či Brazílii. Jedná se o média, která kombinují domácí sociální tematiku s pozitivními zprávami o Číně odrážejícími rétoriku komunistické strany, což se výrazně projevilo hlavně během pandemie covidu. Dalšími příklady takové rétoriky v těchto „nezávislých médiích“ jsou výroky o „hybridní válce“, již údajně USA vede proti Pekingu šířením nepravdivých informací o Hongkongu, Tchaj-wanu a Sin-ťiangu, nebo oslava čínských rozvojových projektů v Africe.
Magazín New Lines již dříve popsal, jak společnosti napojené na Singhama ve veřejném prostoru obhajují stanoviska čínského režimu. Příkladem je organizace Code Pink vedená jeho manželkou, která se aktivně angažovala v iniciativě No Cold War a vede kampaň „Čína není náš nepřítel“ (China is Not Our Enemy). V ní se zaměřuje mimo jiné na Si Ťin-pchingův „boj s chudobou“, který „vymanil z bídy miliony lidí“. Jakoukoliv kritiku pak organizace vnímá jako „cenzuru a předsudky“.
Code Pink se také kontroverzním způsobem věnuje otázce ujgurské menšiny. Na svém webu uvádí, že americká vláda systematicky rozdmýchává nenávist vůči Číně a „lidská práva Ujgurů využívá jako nástroj k rozpoutání války s Čínou místo toho, aby k nim přistupovala jako k samostatné problematice lidských práv“.
Podobným způsobem se v otázce popírání perzekuce Ujgurů, již USA a další západní státy označují za genocidu, angažovali i badatelé z Institutu společenských věd Tricontinental. Ten se kromě publikace článků zabývá také organizováním konferencí. Například v září 2020 uspořádal konferenci pod názvem No Cold War, na níž vystoupila i Evansová. Zakladatelem think tanku je již zmiňovaný Vijay Prashad, který dříve působil jako profesor mezinárodních vztahů na Trinity College. Tam svou činnost ukončil v roce 2017 a nyní má afiliaci pod think tankem Chongyang Institute for Financial Studies přidruženým k Čínské lidové univerzitě. V dubnu 2021 publikoval jeden z řady článků, kde kritizuje americké sankce vůči ČLR kvůli Sin-ťiangu a obvinění z genocidy označuje za „nástroj americké diplomatické a ekonomické války vůči Číně“. Text byl původně zveřejněný na serveru Globetrotter a byl převzat dalšími médii, jako Asia Times a Peoples Dispatch, jehož sídlo má stejnou adresu jako jeden ze Singhamem financovaných fondů.
Z dosud zveřejněných důkazů je zřejmé, že se jedná o personálně úzce propojenou síť, kde se v různých organizacích objevují stále tatáž jména Singhamových blízkých spolupracovníků. Její jednotlivé články navenek pomáhají prosazovat progresivní a levicovou agendu ve Spojených státech i jinde po světě, což lze v demokratické společnosti považovat za v zásadě běžné a legitimní politické aktivity. Ty nicméně končí tam, kde dochází k překrucování faktů nebo šíření narativů sloužících k legitimizaci praktik totalitního státu.