Čína od nástupu Si Ťin-pchinga k moci v roce 2012 eskaluje napětí ve sporných vodách Jihočínského moře. Ve vodách nárokovaných okolními státy jako Vietnam, Filipíny nebo Indonésie ilegálně působí čínští rybáři, čínské námořnictvo zde buduje umělé ostrovy a na nich staví vojenské základny, ale i turistické rezorty.
V posledním měsíci se ale Čína přestala omezovat na vojenskou výzbroj obranného charakteru. Na vytvořených ostrovech totiž rozmístila rakety dlouhého doletu a poprvé zde přistály čínské bombardéry. Pročínský prezident Filipín Rodrigo Duterte tvrdí, že s tím nemůže jeho země nic dělat, a tak je lepší s Číňany ve sporném moři spolupracovat. Ačkoliv mezinárodní právo je na jeho straně, stejně jako USA.
Zemanovský obrat na Filipínách
Čína si velkou část Jihočínského moře za takzvanou “Devítipomlčkovou čarou” (Nine-dash line) nárokuje už od počátku minulého století. Až teprve v nedávných letech, kdy byla v oblasti objevena bohatá ložiska ropy, sem začala aktivně expandovat.
Čínské nároky na tyto vody byly opakovaně prohlášeny za neoprávněné a v roce 2016 dokonce Filipíny vyhrály u soudu spor o část ostrovů, které Čína ilegálně okupuje. Problém je ovšem v tom, že nikdo není připravený Čínu v jejích aktivitách zastavit. Nejblíže tomu byly právě Filipíny, ale s nástupem prezidenta Duterteho můžeme ve filipínské zahraniční politice sledovat obrat podobný Zemanovu: ze Západu (USA jsou tradičním spojencem ostrovního státu) na Východ (Rusko a hlavně Čínu).
Rozdíl je to vskutku markantní. Zatímco předchozí filipínská hlava státu označovala KS Číny za nacisty, Duterte naopak vtipkuje, že by se měla jeho země stát čínskou provincií. Za obratem zřejmě stojí příslib čínských peněz a Dutertův populistický a tvrdý styl politiky. Situace je podobná té české i v tom ohledu, že na rozdíl od prezidenta je většina vládní garnitury spíše prozápadní. Ale ostatní politici a úředníci si se svým nadřízeným nevědí rady. Což je pochopitelné, když mají Filipíny prezidentský systém, nikoliv parlamentní jako my.
To není militarizace, to je obrana
Novinkou je však ofenzivní militarizace čínských ostrovů v oblasti. Doposud zde ČLR rozmisťovala především rakety krátkého doletu země-vzduch, tedy skutečně obranné zbraně. Nyní ale Číňané tvrdí, že na obranu svého území potřebují i nadzvukové protilodní a protiletadlové rakety dlouhého doletu a do Jihočínského moře poslali i bombardéry. Ty ale lze díky doletu až 3520 km za obranné považovat jen těžko.
Někteří v reakci na to připomínají, že Si Ťin-pching v roce 2015 v Bílém domě tvrdil, že Čína nemá militarizaci ostrovů v Jihočínském moři v úmyslu. Podle amerického serveru Diplomat ale byl tehdejší výrok vágní a rozhodně nic takového neobsahoval. Čínské ministerstvo zahraničí přesto odmítá slova o militarizaci a tvrdí, že jde jen o zařízení nutná pro národní obranu.
Americký velitel Pacifické flotily Harry Harris považuje zvýšenou čínskou aktivitu v Jihočínském a Východočínském moři za “podstatnou výzvu pro americké operace v oblasti”. Dále ve slyšení v Kongresu uvedl, že
Zatímco někteří vnímají čínské aktivity ve Východočínském a Jihočínském moři jako oportunistické, já ne. Já je vnímám jako koordinované, metodické a strategické, využívající vojenskou a ekonomickou moc k nabourání svobodného a otevřeného mezinárodního řádu.
Bojovat, nebo spolupracovat?
Americké bezpečnostní a politické špičky skutečně vnímají Čínu jako hrozbu, debata na Filipínách je ale poměrně odlišná.
Duterte tvrdí, že čínská letadla mohou do Manily doletět do 7 až 10 minut. Zároveň prý nemá žádnou záruku, že Američané v případě ozbrojeného konfliktu s asijskou velmocí svému spojenci skutečně pomohou. Rozumnější je tak sporné vody využívat společně a právo neřešit.
To ale odmítá například senátor Panfilo Lacson. Podle něj by země na čínskou militarizaci reagovat měla: využít svých spojenců a zmíněného soudního verdiktu a tlačit na Čínu, aby přestala napětí eskalovat.
Před státy, které si nárokují Čínou okupované vody, tak stojí skutečné dilema. Zdá se ale, že zatím je vidina čínských investic a obchodu lákavější než náročný konflikt s mnohem větší zemí. Čím déle ale nechají Číně volnou ruku, tím větší páky na okolní státy bude mít. K hrozbě ekonomické odplaty se nyní totiž přidává i vojenská. Aby pak nebylo na obranu vlastních zájmů pozdě.