Andrej Babiš má, jak známo, telefonní čísla na všechny světové státníky, ale v telefonování se zahraničními politiky ho stejně jako ve volbách suverénně převálcoval jeho protikandidát a nově zvolený prezident České republiky Petr Pavel. Mezi prvními gratulanty volaly symbolicky dvě ústřední postavy současného geopolitického pnutí – prezidenti Ukrajiny a Tchaj-wanu Volodymyr Zelenskyj a Cchaj Jing-wen (Tsai Ing-wen).
Neuralgické body současného světa
Na Ukrajině již válka probíhá, na Tchaj-wanu teprve hrozí. Na obou stranách Eurasie jde ale v zásadě o stejnou věc: snahu revizionistických velmocí, konkrétně Ruska a Číny, anektovat sousední země, které nepovažují za plně suverénní státy, a současně změnit stávající uspořádání i způsob mezinárodních vztahů. Tuto ambici obě velmoci sdílejí, jak to frapantně vyjádřil jejich „olympijský pakt”, podepsaný Putinem a Si Ťin-pchingem v Pekingu 4. února loňského roku, necelé tři týdny před invazí na Ukrajinu.
Telefonáty tak směřovaly do dvou neuralgických bodů současného světa. Zatímco Ukrajinu takto vnímá, snad s výjimkou profesora Druláka a Matěje Stropnického, velká část české veřejnosti, u Tchaj-wanu je obecné povědomí o jeho klíčové pozici v současném světě nižší. O to více je třeba ocenit symbolickou volbu prvních gratulačních telefonátů nového prezidenta.
Jedna Čína, mnoho výkladů
Krátký telefonický rozhovor s tchajwanskou prezidentkou vyvolal otázky po dodržování naší politiky jedné Číny. Dohadům příliš nepomohl ani sám nově zvolený prezident, když v rozhlasovém rozhovoru smíchal politiku „jedné Číny“ s politikou „jedna země, dva systémy”. Zatímco první termín je třeba brát vážně, protože figuruje v řadě závazných dokumentů, druhý termín je dnes již v podstatě irelevantní, a hlavně krajně nepopulární mezi tchajwanskou veřejností i politickými představiteli. Naštěstí se renonc odehrál takříkajíc na domácí půdě ještě před telefonátem samotným, takže se dal celkem snadno korigovat.
A jak je to tedy s naší politikou jedné Číny? Došlo skutečně k jejímu porušení? Naše politika jedné Číny samozřejmě nikomu nezakazuje, dokonce ani českému prezidentovi, aby si volal na Tchaj-wan, a třeba i s tamější prezidentkou. Tuto politiku si určujeme my sami, abychom se jejím prostřednictvím vyrovnali s tzv. „principem jedné Číny”, což je konkrétní čínský výklad jinak vcelku vágní teze, že existuje pouze jedna Čína, a tu reprezentuje ČLR. Podle čínského výkladu („principu”) je Tchaj-wan nedílnou součástí této „jedné Číny”.
Vaše principy, naše politika
Na takový konkrétní výklad ale většina okolního světa, včetně České republiky, odmítá přistoupit. Ano, dejme tomu, že existuje jen jedna Čína (proč také ne?), ale co je či není její součástí, už není náš problém. Peking zahrnuje do svého pojetí „jedné Číny“ vedle Tchaj-wanu také některá sporná území na hranici s Indií a nově také své umělé ostrovy v Jihočínském moři, které prohlásil Mezinárodní tribunál OSN již v roce 2016 za ilegální. S takovým výkladem „jedné Číny” asi nechceme nic mít.
Namísto toho máme svou vlastní politiku, jak se vyrovnat s čínskými nároky a současně neohrozit náš velmi produktivní vztah s Tchaj-wanem. Peking trvá na diplomatické exkluzivitě, a proto udržujeme s Tchaj-pejí jen neoficiální styky, které jsou ovšem zejména v současné době mnohem intenzivnější než oficiální styky s ČLR. Jak praví starý vtip, je třeba přísně rozlišovat, s kým bude přátelství a s kým bude družba.
Koherentní vize
Pavlův telefonát tak naši politiku jedné Číny nenarušil, byť mohl dost možná čínským soudruhům narušit jejich pracně budovaný „princip”. To je však jejich problém, my se k takovému výkladu nikdy nezavázali a ani nemohli: není naším úkolem určovat, kam patří který ostrov na druhém konci světa. K tomu slouží specializované mezinárodní instituce, jako např. zmíněný tribunál v Haagu, jehož závazný verdikt Peking vesele ignoruje.
Pokud visí nad Pavlovým telefonátem nějaký otazník, týká se spíše koherentnosti našeho vlastního přístupu. Rozhovor s tchajwanskou prezidentkou je silný signál a razantní gesto. Pokud však nemá vyznět do prázdna jako ojedinělý výkřik, musí zapadat do uceleného přístupu a širší strategie. Má prezidentův tým koherentní vizi dlouhodobého vývoje vztahů jak s ČLR, tak s Tchaj-wanem, nebo zatím jen improvizuje? To se ukáže v delší perspektivě. Leccos může naznačit již seznam pozvaných na březnovou inauguraci.
Udržitelná politika
Ještě důležitější bude po dekádě Zemanových improvizací formulovat českou zahraniční politiku, jež by přežila jeden či dva mandáty vrcholných politiků. Směrem k Rusku se taková politika již rýsuje více méně spontánně, po dvou šocích v rychlém sledu v podobě Vrbětic a Ukrajiny. Směrem k Číně, a potažmo k Tchaj-wanu, si na koherentní politiku budeme muset přes avizovanou revizi vztahů deklarovanou v programovém prohlášení vlády asi ještě chvíli počkat.
Po parlamentních volbách v roce 2020 k tomu nastaly vhodné předpoklady, ale právě výrazná vstřícná gesta nového prezidenta vůči Tchaj-wanu zdůrazňují relativní liknavost vládního přístupu. Česká politika tak opět vysílá navzájem protichůdné signály: na jedné straně průlomový telefonát s tchajwanskou prezidentkou, na druhé přetrvávající členství ve scvrkávajícím se 16+1. (Nemluvě o dosluhujícím prezidentu Zemanovi, který si pro změnu telefonuje se Si Ťin-pchingem.)
Pavlův telefonát s Cchaj Jing-wen představoval důležitý signál navenek. Teď si ještě musíme ujasnit jeho význam sami mezi sebou.