Popkultura, ať už ta alternativní nebo ta mainstreamová, komerční, masová, vždy pro totalitní režimy představuje určitou hrozbu díky svému společenskému vlivu a subverzivnímu potenciálu. Pro čínský komunistický režim jsou v tomto ohledu nejrizikovější vlivy a trendy přicházející ze zahraničí. Otevření Číny za Teng Siao-pchinga uvolnilo po letech izolace cestu vlivům nejen ze Západu, ale také z rychleji se demokratizujících zemí východní Asie, zejména Tchaj-wanu, Japonska a Jižní Koreje.
Po nástupu ekonomického boomu a s příchodem internetu od 90. let 20. století je pro čínské autority čím dál obtížnější udržet popkulturní proudy a na ně napojená společenská hnutí pod kontrolou. Zatímco v 80. a 90. letech v čínské populární hudbě dominovaly vlivy z Hongkongu a Tchaj-wanu, po roce 2000 se začaly čím dál více prosazovat také trendy popkultury japonské a korejské. Tažení proti „západním hodnotám“ je stálicí čínské cenzury už od 80. let, stejně jako periodicky se opakující kampaně proti Japonsku, které bylo tradičně již v poválečné ČLR přijímáno značně rozporuplně. Jihokorejská popkultura tak byla dlouho nahlížena jako nejméně kontroverzní, což umožnilo prudký nárůst obliby „korejské vlny“ (Hallyu, čín. Chan-liou 韩流) – zejména K-popu a K-dramatu, který v Číně svým způsobem předznamenal jeho současnou popularitu po celém světě.
Nathanel Amar shrnuje ve svém článku v periodiku Francouzského centra pro výzkum současné Číny China Perspectives (roč. 2020, č. 2) cenzurní zásahy na čínské hudební scéně z perspektivy historického a společenského vývoje druhé poloviny 20. století s důrazem na současnou situaci po nástupu prezidenta Si Ťin-pchinga, kdy již cenzura zasahuje i za hranice Číny, od Hollywoodu až po NBA. Amar píše:
Hudební cenzura může mít různé podoby, od mizení písní a textů na internetu po neudělení víz a zákazy koncertů, zahrnuje však také autocenzuru soukromých firem i jednotlivců z důvodu vlastní ochrany či s vidinou získání většího podílu na trhu.
Amarův článek primárně mapuje punk-rockovou scénu v posledních deseti letech, kdy alternativní hudební žánry částečně přecházejí k mainstreamu. Jeho zjištění tak lze dobře uplatnit na celý čínský hudební a šířeji i zábavní průmysl, včetně komerční populární hudby. U té cenzura probíhá daleko skrytěji než u alternativních subkultur a ještě silněji podléhá kooptaci a vytěžování popularity celebrit a influencerů. Pozornost médií v minulých letech vzbudily zejména cenzurní zásahy zaměřené na široce oblíbený čínský hip-hop a rap (čínsky často souhrnně označované výrazem si-cha 嘻哈, což je fonetický přepis anglického hip-hop), tedy žánry, jejichž kořeny tkví v afro-americké kultuře a které v sobě z podstaty nesou společensky subverzivní potenciál. Prudký nárůst obliby těchto žánrů mezi čínskou mládeží také vedl k nedávným pokusům o kooptaci některých mladých umělců a využití žánru jako nástroje oficiální propagandy.
„Pornografická hudba“: Obscénní, zločinná a nemorální
Podle Amara je „případ čínského hip-hopu paradigmatický pro vývoj čínské cenzury [v posledních dekádách]: jeho status se s časem proměňoval – nejprve se dostal na černou listinu, aby byl posléze kooptován stranou díky své popularitě.“ Zpočátku, v 90. letech, se jednalo o čistě undergroundovou záležitost, do roku 2015 se však hip-hop stal natolik rozšířeným a oblíbeným, že se ministerstvo kultury rozhodlo proti žánru jako takovému zakročit a zakázalo na 120 písní s odůvodněním, že jsou „obscénní, násilné, zločinné a nemorální“ (tj. spadají do kategorie „pornografické hudby“ chuang-se jin-jüe 黄色音乐). Jednalo se o songy umělců nejen z ČLR, ale také Hongkongu a Tchaj-wanu. Už o dva roky později ale hip hop a rap začaly znovu ovládat významnou část čínské populární hudební scény, když portál iQiyi uvedl talentovou soutěž Rap of China (dosl. „v Číně je hip-hop“ – Čung-kuo jou si-cha 中国有嘻哈), jejíž první série se těšila neuvěřitelným 2,68 miliardám shlédnutí. Mezi porotci zasedla ostatně jedna z největších mladých hvězd sinofonní popmusic, čínsko-kanadský zpěvák Kris Wu (Wu I-fan 吴亦凡), který se rekrutoval z jihokorejské chlapecké skupiny EXO.
Velký hip-hop vpřed
Oficiální reakce byla nejprve restriktivní – v lednu 2018 SAPPRFT (hlavní regulační orgán, který v letech 2013-2018 fungoval jako souhrnný úřad pro média, tisk, rozhlas, televizi a film; Kuo-ťia sin-wen čchu-pan kuang dian cung ťü 国家新闻出版广电总局) zakázal, aby se v televizních vystoupeních objevovali „představitelé hip hopu a jeho subkultur“, jakož i „tetovaní jedinci.“ Tyto informace nikdy nebyly oficiálně potvrzeny, což ovšem není nic neobvyklého, protože podobné „direktivy“ jsou často interní. Podobně nikdy nebyl oficiálně vyhlášen zákaz jihokorejské popkultury (ťin Chan ling 禁韩令), což ale nijak nebránilo jeho uplatňování poté, co Jižní Korea uzavřela s USA dohodu o vybudování protiraketového radaru THAAD, ke značné škodě korejského zábavního průmyslu, jenž se v posledních letech orientuje právě na perspektivní a rychle rostoucí čínský trh. „Zákaz hip hopu“ (a rapu) však neměl dlouhé trvání, většina populárních umělců se brzy vrátila na scénu, přičemž někteří se podvolili tlaku strany a zapojili vlastenecká a socialistická témata – jako např. rapper Čou Jen 周延 známý pod pseudonymem GAI se svou písní „Velká zeď“ (Wan-li čchang-čcheng 万里长城), již produkoval přední čínský výrobce sportovního oblečení Lining 李宁. Skladba se ovšem stala na internetu velkým propadákem.
Podle Amara „…má strana tendenci kooptovat hip-hopery, aby šířili specifická sdělení mezi mladou generací, což je mnohem sofistikovanější nástroj než cenzura“. Příkladem takového využití je nacionalistická rapová skupina z Čcheng-tu CD-Rev (číns. Tchien-fu š‘-pien 天府事变), již sponzoruje čínský Svaz komunistické mládeže, nebo mladý student Su Chan 宿涵, který ve své rapové písni oslavoval „Dvě zasedání“ čínské komunistické strany. Také jeho vystoupení se nicméně na internetu stalo terčem všeobecného posměchu.
Smazáno z Apple Music
Cenzura v hudebním světě je mnohem nenápadnější než v jiných oblastech – v médiích a na sociálních sítích, ve filmu či v literatuře – i zde se však v posledních letech stupňuje. Například koncem roku 2018 byly znovu cenzurovány a ze streamovacích platforem odstraněny písně legendárního čínského rockera Cchuej Ťiena 崔健, jehož známá skladba „Rudý šátek“ (I kchuaj chung pu 一块红布) je aluzí na masakr studentů na náměstí Nebeského klidu v roce 1989. Cenzurován byl opět po více než 20 letech, během kterých mohl částečně umělecky působit a výjimečně i vystupovat. Asi nejvýraznějším případem cenzury hudby je však zmizení oblíbeného písničkáře jménem Li Č‘ 立志 na jaře 2019.
Cenzura se – podobně, jako je tomu například u filmové a televizní produkce – netýká jen čínských umělců. Jak zmiňuje i Amar, dokonce platforma Apple Music stáhla v loňském roce ze svého čínského obchodu písně hongkongských zpěváků, kteří podpořili protestní hnutí (nejznámější z nich je Denise Ho). Cenzurována je v ČLR také píseň z muzikálu Les Misérables „Do you hear the people sing,“ jež se jednu chvíli stala jakousi hymnou demonstrantů. Čínská cenzura zatím dělá těžkou hlavu především umělcům z Hongkongu a Tchaj-wanu, jimž stačí často drobný „přešlap“, aby byli z ČLR nadobro „vykázáni“. Zcela bezprecedentní je ovšem výše zmíněný zákaz celé korejské popkultury. Od léta 2016 byla zrušena prakticky všechna vystoupení korejských umělců i skupin v Číně, a neodvysílaly se ani již natočené čínské seriály, v nichž vystupovaly korejské hvězdy.
Vyčištění a projasnění
Byla to ostatně právě korejská popkultura, která do Číny přinesla jev „toxických“ fanouškovských (respektive fanynkovských) skupin – nebo alespoň napomohla jeho vzniku. Tyto skupiny ohrožují nejen lukrativní byznys na internetu, ale i celkovou atmosféru, vláda se s nimi nyní rozhodla rovněž zatočit. 13. července vydala Čínská státní internetová a informační správa (Kuo-ťia chu-lien-wang sin-si pan-kug-š‘ 国家互联网信息办公室) „Oznámení o implementaci opatření zaměřených na ‚vyčištění‘ prostředí na internetu pro nezletilé během letních prázdnin 2020“ (关于开展2020 ‘清朗‘ 未成年人暑期网络环境专项整治的通知).
Tato dvouměsíční kampaň na „vyčištění a projasnění“ (čching-lang 清朗) internetu si má v první řadě posvítit na nezdravý či morálně nebo zdravotně škodlivý internetový obsah, nadměrné hraní her, odstavec 6 pak přímo zmiňuje „bezmezné (pro)následování celebrit“ (wu ti-sien čuej sing 无底线追星) a „fanouškovské skupiny“ (fan-tchuan 饭团). Jejich chování mimo jiné odhalily v posledních měsících se kupící skandály kolem mladičké hvězdy jménem Siao Čan 肖战. Zmíněný odstavec přímo zakazuje na sociálních sítích a video- či hudebních platformách viditelně zveřejňovat výzvy ke „sbírkám“ či crowdsourcingu ve jménu populárních celebrit či k nákupu jimi inzerovaného často luxusního zboží apod., s cílem odstranit podobné tlaky na nezletilé, stejně jako některé důsledky z tohoto chování vyplývající, např. vzájemné porovnávání podle výše „daru“ a pozice ve skupině vedoucí v mnoha případech k šikaně, depresím atd.
Nezdravé prostředí bez socialistických hodnot
Jinými slovy, čínský internet a jeho popkulturní trendy, jež jsou velice úzce spjaté se zábavním i spotřebním průmyslem a generují astronomické zisky, se, jak se zdá, v poslední době začínají vymykat kontrole a „socialistickým hodnotám“ (še-chuej ču-i ťia-č‘-kuan 社会主义价值观). „Nezdravé prostředí“ má neblahý vliv zejména na mladou generaci, což přimělo čínské úřady k přímějšímu pojmenování problému. Pro čínskou státostranu je klíčové, aby celebrity reprezentovaly a podle potřeby také šířily ty správné hodnoty. Cenzura, regulace a případná kooptace trendů populárních mezi mládeží je nezbytná k tomu, aby si strana udržela svůj vliv a moc. Současný internet a popkulturní trendy tak představují bezprecedentní a klíčovou výzvu pro práci stranických orgánů s novodobými „masami.“ Dobře to vystihuje v závěru Amarova článku zmíněný citát textu zmizelého Li Č’ho: „Lid nepotřebuje svobodu, to je ta nejlepší doba.“ (人民不需要自由，这是最好的年代). Pro čínský „lid“ v dnešní době svobodu zastupuje luxusní zboží či instantní internetová sláva a komunistická strana bude muset najít s mileniály a Generací Z společnou řeč, aby pro ně ona sama i její hodnoty byly stále dostatečně „cool“.