V pátek 1. července uběhne čtvrt století od jedné z přelomových událostí nedávných dějin, návratu Hongkongu pod čínskou správu. Historický význam přechodu vzkvétající kosmopolitní metropole pod správu poslední komunistické velmoci spočíval v bezprecedentním pokusu o přímou koexistenci svobodné společnosti v Hongkongu s leninským systémem společenské kontroly v ČLR.
Jedna země, dva systémy
Tento experiment probíhal pod hlavičkou formule „jedna země, dva systémy“. Hongkong si podle ní měl ponechat po dobu padesáti let „vysoký stupeň autonomie“, včetně občanských svobod a nezávislých soudů. Víra v možnost paralelní existence svobodné společnosti po boku leninského systému vlády jedné strany vyjadřovala tehdejší optimismus, že takový paradox není nepřekonatelný a oba „systémy“ se budou během padesátiletého přechodného období navzájem sbližovat („konvergovat“), samozřejmě v předpokládaném směru k větší společenské svobodě.
V sobotu uběhne polovina padesátiletého období a my můžeme s jistotou prohlásit, že celý experiment selhal. O jeho post mortem se budou analytici přít celá léta, ale již dnes můžeme vyvodit některé očividné závěry. Na prvním místě, jak je nebezpečné provádět podobné experimenty na lidech. Šest milionů obyvatel Hongkongu dnes platí vysokou cenu (abychom parafrázovali oblíbený termín čínského ministerstva zahraničí) za bláhovost někdejších politiků dnes již většinou spokojeně na penzi.
Dočasný manévr
Vnitřně rozporný koncept „jedna země, dva systémy“ mohl po necelé dvě desetiletí jakž takž fungovat jen při maximální flexibilitě čínského vedení, jakou v této věci skutečně prokazoval Teng Siao-pching a jeho bezprostřední nástupci. Tato flexibilita, kdy Peking do chodu Hongkongu zasahoval vcelku minimálně, byla daná dobovými okolnostmi a jako taková se nakonec projevila jako velmi dočasná. V době uzavření základních dohod o Hongkongu v polovině 80. let byl Peking ještě v relativně slabém postavení a měl eminentní zájem na dobrých vztazích se Západem. Ještě větší zájem měl na zachování hladkého chodu této kapitalistické enklávy, zprostředkující přísun zahraničního kapitálu a know-how.
Tengova vstřícnost byla však zřejmě od počátku jen dočasným manévrem pro hladké převzetí Hongkongu a využití jeho ekonomického potenciálu pro další posílení Číny. Jak ČLR sílila hospodářsky a mocensky, její ochota k ústupkům znatelně ochabovala.
Hlava 23
Společné britsko-čínské prohlášení z roku 1984 a následná „mini-ústava“ (Basic Law (1990)) pro budoucí Zvláštní administrativní oblast Hongkong obsahovala protichůdná ustanovení na ochranu hongkongských svobod i na prosazování pekingského modelu kontroly společnosti. Vedle záruk svobody projevu a shromažďování, jaké ostatně formálně garantuje i Ústava ČLR, zahrnoval „základní zákon“ současně nechvalně proslulý článek 23, který předpokládal schválení (v blíže neurčené budoucnosti) zákonů na ochranu „státní bezpečnosti“ hongkongskou verzí parlamentu, tzv. Legislativní radou (LegCo).
Státní bezpečnost funguje v ČLR obdobně jako někdejší StB v předlistopadovém Československu, jen o poznání brutálněji a efektivněji. Představuje hlavní nástroj pekingského režimu ke kontrole čínské společnosti prostřednictvím politické policie propojené se soudní mašinerií podléhající komunistické straně. Podobně jako v ostatních leninských systémech zajišťuje čínská státní bezpečnost „politickou stabilitu“ vlády jedné strany a jako taková je neslučitelná s občanskými právy a svobodami, jaké Hongkongu zaručovala britská koloniální správa a po roce 1997 „základní zákon“ Zvláštní administrativní oblasti Hongkong.
Politické a právní záležitosti
Peking zprvu přistupoval k uplatnění článku 23 velmi opatrně. První nesmělý pokus učinil až v roce 2003, což přivedlo do ulic na milion demonstrantů a návrh zákona o vnitřní bezpečnosti byl rychle stažen.
Po nástupu Si Ťin-pchinga k moci v letech 2012-13 začalo být jasné, že nový generální tajemník opouští Tengovu pragmatickou politiku, a osud formule „jedna země, dva systémy“, a s ní i celého Hongkongu, byl zpečetěn. Nový vůdce nebyl ochoten tolerovat ve svém dosahu jakoukoliv autonomii, tím méně „vysokého stupně“. Nadále bylo již jen otázkou času, jak konkrétně Hongkong padne.
V roce 2014 se během tzv. deštníkové revoluce stal jablkem sváru způsob volby hongkongského „správce“ (Chief Executive), ale nakonec to byla opět otázka státní bezpečnosti, která přivodila konec hongkongské autonomie i jeho svobod. Po zkušenostech z roku 2003 se hongkongské pro-pekingské vedení nejprve pokusilo článek 23 obejít zavedením extradičního zákona, umožňujícího vydávání obviněných na čínskou pevninu, tedy do pravomoci soudů napojených na komunistickou státní bezpečnost v byrokratické linii „politických a právních záležitostí“.
Státní bezpečnost zasahuje
Tento krok vyvolal mohutné demonstrace v letech 2019-21 a reálnou možnost, že hongkongská opozice by mohla získat přes pečlivě manipulovaný volební systém většinu hlasů ve volbách do Legislativní rady, což by jí teoreticky umožnilo odvolat Pekingem dosazenou vládu.
Vítězství opozice ve volbách kdekoliv v jeho dosahu je pro Peking naprosto nepřijatelná možnost. ČLR proto obešla hongkongský parlament a zavedla zde systém státní bezpečnosti sama prostřednictvím zákona, který se stále překládá do západních jazyků zavádějícím způsobem jako „zákon o národní bezpečnosti“. Ve skutečnosti se jedná o bezpečnost státní a celý systém také podléhá čínskému ministerstvu státní bezpečnosti (国安部, MSS), což je obdoba někdejšího KGB v SSSR, Stasi ve východním Německu nebo StB u nás.
Neblahý osud Hongkongu je současně mementem pro celý svět. „Pragmatické“ kompromisy Pekingu směrem k mezinárodnímu společenství představují obvykle jen dočasné taktické ústupky, které přestanou platit v okamžiku, kdy se čínské vedení cítí dost silné, aby je napříště ignorovalo. Přechod Hongkongu pod čínskou správu provázela zpočátku optimistická a z dnešního pohledu naivní očekávání. Smutný konec celého příběhu by měl vést k opatrnosti v podobných případech do budoucna.