Tibetské řeky jako voda na mlýn čínského ekonomického růstu
Přídomky jako „střecha světa“, „třetí pól“, či „vodárna Asie“ reflektují unikátní geomorfologické a hydrogeologické parametry Tibetské náhorní plošiny, která je největším a nejvýše položeným útvarem tohoto typu na světě. Současně zde pramení mnohé z největších asijských veletoků, tvořené především tajícími ledy vrcholů Himálají a dalších pohoří. Říční systémy se zdrojem v Tibetu protékají vedle Číny také skrze Indii, Vietnam, Kambodžu, Laos, Thajsko, Barmu, Bangladéš, Nepál, Bhútán a Pákistán. Vodstva jako Žlutá řeka, Dlouhá řeka, Brahmaputra, Indus, Salwin či Mekong jsou nepostradatelným zdrojem obživy takřka 1,4 miliardy obyvatel v zemích jižní, východní a jihovýchodní Asie. Tím se Tibet stává také významným bodem v geostrategickém konceptu Indo-Pacifiku, pomyslným mostem mezi oběma oceány.
Vodstva pramenící v Tibetu se do čínského hospodářství a politiky promítají hned několika způsoby. V posledních sedmi desetiletích Čínská lidová republika postavila více než 87 tisíc přehrad. Po dlouhou dobu tak činila především na vnitrostátních tocích, jako je Žlutá či Dlouhá řeka. Výkladní skříní čínského inženýrství v podmanění vodního živlu je co do instalovaného výkonu největší vodní elektrárna světa Tři soutěsky (三峡) v provincii Chu-pej. Hydroenergie je vládou prosazována jako stěžejní součást rostoucího důrazu na obnovitelné zdroje. Již nyní takto Čína generuje více energie než vodní elektrárny v Brazílii, Spojených státech a Kanadě dohromady. Současně však tyto projekty vedly k vysídlení více než 23 milionů lidí.
Přesto Čína neváhá se stavbou obřích přehrad a dalších vodohospodářských objektů, které ovlivňují státy na dolní tocích. V případě Mekongu, největší řeky jihovýchodní Asie, se Peking v říjnu 2020 zavázal sdílet celoroční data o jeho průtoku a včas varovat ostatní země v případě výkyvů. Již tři měsíce na to však Čína drasticky snížila průtok řeky, aniž by dala na vědomí zástupcům dalších zemí, údajně kvůli třítýdenní „údržbě elektrické sítě“ na svých přehradách. Rozhodnutí negativně ovlivnilo životy milionů lidí podél vodních cest v Kambodži, Laosu, Myanmaru, Thajsku a Vietnamu, jelikož narušilo jejich živobytí založené na rybolovu a zemědělství, stejně jako fungování plovoucích trhů a pobřežních komunit hausbótů, které jsou na říční dopravě životně závislé.
Série přehrad na Brahmaputře (tib. Jarlung Cangpo), řece považované Tibeťany za posvátnou, má plánovaný výkon 60 gigawatt, ekvivalent zhruba 28 jaderných elektráren Temelín. Má tak sloužit jako stabilní zdroj obnovitelné energie a ochrana před nevyzpytatelností vodních srážek. To se ukázalo jako důležité již v roce 2017, kdy po roztržce na čínsko-indických hranicích Peking odmítl v monzunové sezóně sdílet vodohospodářská data s Indií, kterou zasáhly masivní povodně. V případě sucha naopak umožňuje zadržet vodní kapacity pro potřebu vlastního průmyslu, zemědělství a spotřeby domácností. Kontrola tibetských vod tak pro KS Číny viditelně představuje mocenskou páku vůči okolním zemím, přičemž tento faktor dle všeho bude s klimatickými změnami pouze narůstat.
Tibeťané z těžby nerostů netěží, zato čínský průmysl a armáda ano
Tibet je pro centrální vládu podstatný i kvůli tamním zdrojům surovin. Rozsáhlé horské masivy a nekonečné pláně totiž skrývají obří zásoby nerostného bohatství potřebného pro čínský průmysl. Ostatně není náhoda, že čínský název pro Tibet prosazovaný na úkor mezinárodně přijímaného označení zní Si-cang (西藏), neboli „západní pokladnice“. Samotné Ministerstvo zahraničních věcí ČLR uvádí, že v Tibetu jsou ložiska více než 90 nerostů, přičemž například „perspektivní ložiska lithia patří k největším na světě a region slouží jako základna pro výrobu lithia v Číně“. To mimo jiné umožňuje čínským automobilkám kralovat světové produkci elektromobilů. Podle vyjádření Čínského úřadu pro geologický průzkum má náhorní plošina odhadované zásoby 30 až 40 milionů tun mědi, 40 milionů tun olova a zinku a několik miliard tun železa. Mimo to zde byla objevena i ložiska ropy a zemního plynu.
Těžební projekty jsou vzhledem ke své náročnosti silně závislé na infrastruktuře budované napříč náhorní plošinou. Podle Centra strategických a mezinárodních studií (CSIS) Čína budováním nových letišť, silnic, železnic a další infrastruktury zároveň zjednodušuje logistiku Čínské lidové osvobozenecké armádě a umožňuje rychlejší přesun vojáků, zbraní a vybavení. Tempo výstavby v regionu se podle CSIS zrychlilo po střetech a potyčkách mezi Čínou a Indií podél sporných částí hranic v letech 2017 a 2020. Čína tímto způsobem zabezpečuje své bezpečnostní a hospodářské zájmy v sousedních zemích jižní a střední Asie a současně posiluje své kapacity pro potlačení nepokojů uvnitř země.
Těžba je pochopitelně spjatá také se znečišťováním životního prostředí, včetně výše uvedených mezistátních řek. Další negativní dopady přináší vysídlování tibetských nomádů a naopak přesídlování pracovníků z jiných částí Číny do tibetských oblastí. Smutným důkazem se stalo neštěstí v dole Gjama v centrálním Tibetu, produkujícím měď, zlato a molybden. Tragický půdní sesuv si koncem března 2013 vyžádal celkem 83 obětí, z nichž pouze dvě byly tibetského etnika, většinu tvořili Chanové z jiných částí Číny. Zatímco tak centrální vláda vyzdvihuje socioekonomické přínosy svého působení v Tibetu, protesty proti těžebním aktivitám, včetně těch nejradikálnějších jako sebeupálení, dokazují, že blaho Tibeťanů rozhodně není prioritou stranického politbyra.
Buddhismus v gesci komunistické strany
Mimo asijské veletoky, obří zásobárny nerostných surovin a vojensky strategickou polohu je Tibet významný ještě z jiného hlediska, a sice svým symbolickým významem v náboženské a duchovní rovině. Peking se dlouhodobě snaží prosazovat čínské organizace jako přední a výlučné zástupce světové buddhistické komunity. Projekt Sinopsis nedávno publikoval studii mapující stranické vlivové operace v duchovní sféře na příkladech Japonska, Austrálie a také Mongolska, kde je dominantní právě tibetská forma buddhismu.
Varovným precedentem uzurpace autority nad tibetským buddhismem je výběr 11. pančhenlamy. Po smrti 10. pančhenlamy Čhökji Gjalcchäna, který zemřel za nevyjasněných okolností na začátku roku 1989, strana jako jeho následovníka určila Gjalcchäna Norbua, potomka komunistických straníků. Učinila tak navzdory výběru tibetských lámů a 14. dalajlamy, kteří vybrali pětiletého chlapce Gendüna Čhökji Ňimu. Ten byl unesen a zavřen do domácího vězení, přičemž jeho současná situace není veřejnosti známa.
Jedenáctý pančhenlama opakovaně posloužil legitimizaci státem řízeného buddhismu, například při návštěvě třetího Světového buddhistického fóra (WBF) v Hongkongu v roce 2012. Fórum, organizované pod záštitou Pekingu, funguje jako geopolitický nástroj „měkké síly“, a konkuruje tak dalším dvěma mezinárodním organizacím, které si kladou za cíl sjednocení globální sanghy (buddhistické komunity), a sice Světového společenství buddhistů (WFB) a Mezinárodní buddhistické konfederace (IBC). Po své první zahraniční cestě do Thajska v roce 2019 pančhenlama děkoval Komunistické straně Číny za to, že „vede čínský lid k tomu, aby povstal a stal se bohatým a silným,“ přičemž sám cítí „povinnost vést tibetský buddhismus k přizpůsobení se socialistické společnosti s čínskými rysy“.
Oficiální prohlášení hlásající celostátní náboženskou svobodu a etnickou autonomii v Tibetu jsou prokazatelně v příkrém rozporu s realitou. Mimo výše uvedenou rošádu pančhenlamů lze zmínit také bourání chrámů, klášterů a tibetských náboženských institucí, včetně největší z nich ve městě Larung Gar. Nicméně snad nejbizarnějším prvkem ve snaze ovládnout tibetský buddhismus a zajistit si rozhodující slovo v otázce inkarnace dalajlamy je v roce 2007 vydané „Opatření k řízení reinkarnací živých buddhů v tibetském buddhismu,“ které stanovuje, kdo a za jakých podmínek může být akceptován jako převtělenec. Jeho Svatost dalajlama pochopitelně podobné zásahy do výběru svého následovníka odmítá s tím, že konkrétní podoba a samotná existence institutu dalajlamy je v jeho rukou. Vzhledem k úzkému propojení tibetského buddhismu s Mongolskem a k početné exilové komunitě v indické Dharamsale se potenciální spor o následovníka může významně promítnout i do sino-mongolských a sino-indických vztahů.
Osud Tibetu jako varování světu
Je příznačné, že když bylo v roce 1989 v Tibetu vyhlášeno stanné právo k potlačení demonstrací, působil jako tamní provinční tajemník pozdější čínský prezident Chu Ťin-tchao. Během jeho vlády v roce 2009 započala vlna sebeupalování, která k dnešnímu dni představuje již 158 „živých pochodní“. Od převzetí moci Si Ťin-pchingem v roce 2012 centrální vláda dále systematizovala potírání občanských svobod, zintenzivnila digitální dohled a celkově akcelerovala dekonstrukci svébytné kultury a identity tibetské populace. Tyto „úspěchy“ ostatně jiný stranický tajemník Tibetu, Čchen Čchüan-kuo, následně přenesl do Ujgurské autonomní oblasti Sin-ťiang.
Z ideologického hlediska strana své aktivity v periferních provinciích opírá o tzv. „teorii budování pohraničí“（边疆建构论). Strana pomocí tohoto konceptu legitimizuje své počínání v těchto oblastech, neboť do pohraničí údajně exportuje rozvoj a zvýšenou kvalitu života. Tento proces je dále posílen sinizací, neboli počínšťováním ve smyslu kulturní asimilace a nabourání tradičních sociokulturních, jazykových, náboženských a dalších aspektů života původních obyvatel. Současně však Peking budováním pohraničí zabezpečuje jádro čínské (respektive etnicky chanské) civilizace, tedy východní části země, kde je koncentrována většina populace.
Z výše uvedeného je zřejmé, že Tibet hraje zásadní roli ve snaze Komunistické strany Číny upevnit své postavení na domácí půdě a současně projektovat a prohlubovat svůj vliv za hranicemi země. Ať už se jedná o využívání tibetských vodstev, drancování tamních nerostných zdrojů, akcelerující militarizaci území, či využívání buddhismu pro šíření měkké síly Pekingu, okupovaný Tibet jako pomyslná „střecha světa“ čím dál více zastřešuje i plány na regionální a následnou globální dominanci Čínské lidové republiky.