Útlak Ujgurů a dalších muslimských etnik v čínském Východním Turkestánu, oficiálně nazývaném Ujgurská autonomní oblast Sin-ťiang, byl před několika lety tématem titulních stran světových periodik. Částečně i pod vlivem bouřlivého globálního vývoje počínaje ruskou agresí vůči Ukrajině na jaře 2022 až po současný izraelsko-americký útok na Írán se však Ujguři postupně z médií vytratili.
Jedním z důvodů je nepochybně i změna čínského přístupu k „problematické“ a „turbulentní“ oblasti ohrožované potenciálním etnickým konfliktem a údajnými separatistickými tendencemi. Jak ve své nedávno publikované studii zdůrazňuje badatel z českého Ústavu mezinárodních vztahů Jan Švec, už v prosinci 2019 Peking oficiálně ohlásil uzavření převýchovných „deradikalizačních“ táborů pro muslimy v Sin-ťiangu, tedy zařízení, jejichž existenci pár let zpátky čínské úřady zcela popíraly.
Samotná studie přináší přehledné shrnutí jednotlivých fází vývoje v Sin-ťiangu a postupného odhalování čínských represí v oblasti zahraničními badateli a médii s odkazy na klíčové zdroje informací. Důraz přitom klade na změny v komunikaci o „deradikalizační politice” ze strany čínských úřadů i médií od interní komunikace přes domácí média až k vyjádřením směřovaným do zahraničí. Hlavní tezí je zásadní vliv „mezinárodního tlaku” na postupné opuštění radikální politiky založené na masové internaci a nucené převýchově muslimského obyvatelstva ve střežených objektech, „lágrech”. Takové tvrzení vychází z pozorovaného posunu od popírání existence těchto zařízení čínskými orgány k jejich přiznání a pokusu o legitimizaci ve jménu „globálního boje proti islámskému extremismu a terorismu” až k jejich zrušení. Zde je potřeba zdůraznit, že k tomu došlo před více než pěti lety a situace ve Východním Turkestánu se mezitím posunula novým směrem, který příliš důvodů k optimismu nenabízí, což ve své studii reflektuje i Jan Švec. Přesto jeho zjištění mohla pro mainstreamová česká média vyznít jako určité vítězství mezinárodních obránců lidských práv nad autoritářským režimem, který „se prezentuje jako imunní vůči mezinárodnímu tlaku”. To je ovšem velmi zjednodušující pohled.
Na ústupu tématu Sin-ťiangu a Ujgurů z veřejného prostoru a médií se totiž podílejí i další faktory než jen pocit, že lágry byly zavřené a už tedy „není o čem psát”. Tyto faktory lze označit za z čínského pohledu „úspěšnou sekuritizaci”, kterou doprovází záplava pozitivní propagandy na sociálních sítích vyplňující vakuum informací přímo z terénu, dále striktní kontrola a dohled a téměř úplná komunikační izolace oblasti od světa.
Mizející „citlivá témata“
Podobná strategie již zafungovala o něco dříve v Tibetu. O tom v minulosti média psala například v souvislosti s vlnou sebeupalování. Tu se čínským úřadům podařilo zvládnout prostřednictvím masivních bezpečnostních opatření zejména v tzv. Autonomní oblasti Tibet (pro niž nyní Peking oficiálně používá čínský výraz Xizang/Si-cang), ale i v dalších oblastech obývaných etnickými Tibeťany v přilehlých provinciích.
Čína vyvinula vysoce účinný systém kontroly obyvatelstva online i offline a v případě Tibetu má zároveň téměř úplnou kontrolu nad veškerými kontakty s vnějším světem, včetně dohledu nad zahraničními návštěvníky, kteří pro cestu potřebují zvláštní povolení s přesně daným itinerářem a po celou dobu je provází místní průvodce. Novináři ani zahraniční badatelé pak do Tibetu nemají přístup vůbec, kromě organizovaných návštěv, které v poslední době – podobně jako kdysi v padesátých letech minulého století – začaly znovu organizovat různé instituce zapojené do rozsáhlé propagandistické mašinérie operující pod hlavičkou propagace turismu či kultury. Kromě pročínských influencerů a spolupracovníků čínských médií se jich s trochou štěstí mohou zúčastnit i korespondenti západních médií, ovšem bez možnosti překročit meze oficiálně organizovaného programu zahrnujícího tiskové konference, turistické prohlídky, divadelní představení či návštěvy nemocnic a škol. Ven se tudíž dostávají jen „informace“ v podobě líbivých obrázků zveřejňovaných pod čínskou kontrolou, mimo jiné na západních sociálních sítích.
Situace v Sin-ťiangu je od odhalení masové internace Ujgurů a dalších muslimských etnik v oblasti do převýchovných táborů v mnoha ohledech podobná situaci v Tibetu, přinejmenším pokud jde o systém kontroly obyvatel a přístup zahraničních novinářů a badatelů.
Pokud tedy Jan Švec na základě své studie argumentuje, že „Čína pod mezinárodním tlakem zavřela tábory pro Ujgury“ protože „nechce být za tyrana“, je to jen malý výsek z celkové perspektivy pohledu na vývoj v Sin-ťiangu.
Sankce i přes zavřené lágry
Samotné jeho tvrzení, že kritika táborů, respektive „hlavně na Západě vnímaná spojitost s nacistickými metodami, [která] vyvolala silné pozdvižení“ „zabral[a] víc, než kdyby státy uvalily na Čínu sankce“, je zjednodušující, protože právě sankce zde nakonec také sehrály významnou roli.
Spojené státy americké poprvé uvalily na Čínu sankce kvůli porušování lidských práv v Sin-ťiangu v červenci 2020 a na jaře 2021 se připojila také Evropská unie spolu s Velkou Británií a Kanadou. Týkaly se sice pouze jednotlivých vysokých čínských představitelů zodpovědných za provádění státní politiky v Sin-ťiangu, Peking na ně ale reagoval velmi citlivě a obratem sankcionoval západní politiky, ale i některé vládní instituce zabývající se otázkou lidských práv a spolu s nimi i několik think tanků a badatelů, kteří pomáhali represe proti Ujgurům odhalovat. Celá situace na několik let významně narušila vztahy mezi Čínou a Západem, včetně Evropské unie.
Tyto sankce byly zavedeny paradoxně až poté, co Peking oznámil uzavření převýchovných táborů, a souvisely s novými odhaleními týkajícími se nucené práce Ujgurů, na niž byli přesunuti právě z těchto zařízení. Jakýmsi symbolem útlaku Ujgurů se proto více než rok po zrušení „deradikalizačních center“ stala „sinťiangská bavlna“, jedna z cenných komodit místního hospodářství. Západ v čele s USA zakázal její dovoz a velké západní oděvní značky začaly řešit, jak tuto surovinu odstranit ze svých dodavatelských řetězců. Bylo to právě toto téma, které výrazně rezonovalo i na čínských sociálních sítích, kde čínské autority zahájily masivní kampaň na podporu „sinťiangské bavlny.“ Ta je dokonalou ilustrací komplexní čínské strategie, jak se vypořádat s kritikou ze zahraničí, k níž patří i snaha o diskreditaci kritiků, masové bojkoty a zároveň rozsáhlá kampaň spočívající v záplavě pozitivních obrazů na sociálních sítích a v médiích.
„Stabilizovaný“ Sin-ťiang
Jan Švec považuje za důležitou motivaci Pekingu k rušení lágrů snahu, aby Čína „nebyla ve světě vnímaná jako tyran, který mučí lidi.“ Zlepšování globálního obrazu Číny a posilování její soft power je nepochybně jedním z důležitých bodů strategie čínského režimu pro upevnění jeho pozice v současném světě. Za ní nestojí altruistická touha nebýt tyranem, ale spíše nutnost udržet společenskou stabilitu uvnitř režimu s cílem posilovat geopolitické postavení Číny směrem ven. I proto bylo a stále je pro Peking důležité, aby zahraniční kritika režimu – třeba právě v souvislosti s porušováním lidských práv etnických menšin – negativně neovlivnila domácí veřejné mínění čínského většinového obyvatelstva, což ostatně ve své odborné studii zmiňuje i Jan Švec.
Důležitým indikátorem změny kurzu ve „stabilizaci“ Sin-ťiangu a zejména ve vnější komunikaci bylo odvolání dvou klíčových funkcionářů, kteří stáli za masovou „deradikalizační“ převýchovou od roku 2016, kdy se dění v Sin-ťiangu dostalo na přední stránky světových médií. Tajemník sinťiangské Komise pro politické a právní záležitosti Ču Chaj-lun (朱海仑) byl v této pozici nahrazen už v únoru 2019 a o dva roky později spolu s dalšími dvanácti zástupci opustil zákonodárné provinční lidové shromáždění. V prosinci 2021 byl potom odvolán nejvyšší představitel oblasti, stranický tajemník Čchen Čchüan-kuo (陈全国), který v říjnu 2022 ztratil i členství v nejužším vedení komunistické strany v Politbyru. Tyto zásadní změny ve vedení přitom přišly právě až po zavedení sankcí.
Ze současného vývoje je zřejmé, že Peking tábory pro Ujgury zrušil ve chvíli, kdy je už nepotřeboval – Sin-ťiang byl „stabilizován.“ Významné ujgurské hlasy byly umlčeny, intelektuálové, náboženské autority a všichni, kteří jevili jakékoli známky disentu, si odpykávají letité tresty a ostatní příslušníci turkických „menšin“ v Sin-ťiangu jsou pod vysoce efektivní kontrolou. Cizinci sice pro cesty do oblasti nepotřebují zvláštní povolení, jaké je vyžadováno do Tibetské autonomní oblasti, jakýkoli výzkum, nezávislá žurnalistika nebo rozhovory s místními jsou však pod všudypřítomnou kontrolou téměř absolutně vyloučené. Informace o současné situaci a náladách mezi obyvateli se nyní ven prakticky nedostávají, a namísto toho internet zaplavují videa čínských i zahraničních cestovatelů užívajících si krásy středoasijské krajiny, místní kuchyni a exotická představení na odiv stavěné čistě ornamentální etnicity. „Normalizace“ byla – alespoň prozatím – úspěšná.