Jedna z tibetských exilových organizací, Tibet Action Institute (TAI), publikovala v prosinci 2021 více než šedesátistránkovou zprávu nazvanou „Odtržení od svých rodin, skrytí před světem – rozsáhlý čínský systém internátních škol v Tibetu“. Autoři v ní na základě přímých i nepřímých svědectví Tibeťanů a odborné sekundární literatury podrobně popisují systém, který Peking začal v Tibeťany obývaných oblastech ČLR masivně zavádět po roce 2000.
Zpráva odhaduje, že se v současnosti v internátních školách vzdělává 800–900 tisíc tibetských dětí, tedy přibližně 78 % tibetské populace ve věku 6–18 let. To je mnohonásobně víc, než je průměr v ČLR. Podle oficiálních statistik je celostátně internátně vzděláváno pouze 14 % žáků základních škol z venkovských oblastí (tedy mimo velká města).
Není náhoda, že Tibet v tomto směru tak významně vyčnívá. Proti násilné asimilaci tibetských dětí v posledních letech vystupují zástupci tibetského exilu, lidskoprávní organizace i politici, včetně české parlamentní Skupiny přátel Tibetu.
Jiný způsob, ale stejné cíle v Tibetu i Sin-ťiangu
Tibet je vedle Východního Turkestánu (v čínštině označovaného jako Sin-ťiang neboli „nová území“) další problematickou oblastí, kde se čínské vládě dlouhodobě nedaří zajistit si loajalitu místního obyvatelstva, jež se od většinového etnika Chan odlišuje jazykem i kulturou. Na Ujgurskou autonomní oblast Sin-ťiang se už řadu let upírá pozornost světových médií a masová perzekuce Ujgurů a dalších turkických muslimských etnik se dočkala politických kroků západních vlád včetně sankcí a označení této perzekuce za genocidu.
Čínská politika v Tibetu má navenek výrazně jinou podobu než masová protiteroristická a protiseparatistická „převýchova“ v Sin-ťiangu a je tak pro světovou veřejnost hůře uchopitelná. Zaměřuje se na integraci Tibeťanů do „velikého čínského národa“ (中华民族) zahrnujícího všechny v ČLR uznané národnostní menšiny v rámci tzv. „etnické politiky druhé generace“. V tibetských oblastech probíhá všudypřítomný dohled s viditelnou přítomností policie a armády, kontroly pohybu obyvatelstva prostřednictvím administrativních opatření a početných check-pointů, tzv. síťového managementu zasahujícího na úroveň několika rodin a dalších opatření, hlavní důraz však Peking klade na vlasteneckou výchovu (爱国教育). Ta se vyučuje už od 90. let minulého století v klášterech, které úřady vnímají jako problematická místa odporu. Dalším ohniskem jsou přirozeně vzdělávací instituce pro děti a mládež.
Vzrůstající počet internátních škol
Internátní školy pro tibetské děti vznikaly už v 50. letech 20. století, v té době jich však bylo pouze několik v čínském vnitrozemí. První a nejznámější takovou institucí byla tibetská státní škola (poději transformovaná na instituci terciárního vzdělávání pro příslušníky tibetské národnosti 西藏民族大学) v Sien-jangu v provincii Šen-si založená pod jurisdikcí správy Tibetu v roce 1958. Tam se dostávaly primárně děti z měst, které měly už předtím možnost chodit do školy.
Od 80. let postupně vznikaly internátní školy v tibetských oblastech pro děti z venkova, často z pasteveckých komunit. Dělo se tak nejen v Tibetské autonomní oblasti (TAO), kde podle posledních statistik žije jen asi 44 % procent všech Tibeťanů v ČLR, ale také v Tibeťany obývaných částech provincií S‘-čchuan, Čching-chaj, Kan-su a Jün-nan.
Počet internátních škol začal narůstat po roce 2000, když v rámci projektu „velikého rozvoje západu“ (西部大开发) vzrostl objem investic do rozvoje tibetských oblastí. Stavbu škol mnohdy financovaly ekonomicky rozvinuté provincie z východočínského pobřeží. Po posledních velkých protestech v Tibetu v roce 2008 a poté po nástupu Si Ťin-pchinga v letech 2012–13 začalo vedení KS Číny klást důraz právě na asimilaci a integraci Tibeťanů a zvýšení jejich loajality vůči Číně a jejímu režimu. Jedním z pilířů této navenek nenápadné převýchovy se stalo vzdělávání.
Problematické „bilingvní vzdělávání“
Tibet sice v posledních letech z médií na Západě i u nás téměř zmizel, jistou pozornost si ovšem dlouhodobě získává přechod na tzv. „bilingvní vzdělávání“. To ve skutečnosti znamená, že čínština je hlavním jazykem výuky a mateřský jazyk – respektive tibetština, a to i tam, kde se ve skutečnosti mluví jinými tibetštině příbuznými jazyky jako Gjalrong, Miňak, Namuzi apod. – se stává druhým jazykem vyučovaným pouze v rámci jazykových hodin. V médiích se opakovaně objevují zprávy o protestech proti omezování výuky domorodého jazyka nebo o zatýkání aktivistů podporujících vzdělávání v tibetštině.
Zásadní poznatky týkající se vzdělávání tibetských dětí v ČLR přinesl tibetský badatel původem z Amda (prov. Kan-su) Gyal Lo, který po složení doktorátu v Kanadě prováděl v tibetských oblastech několik let terénní výzkum internátního vzdělávání. Poté, co s ním místní univerzita ukončila spolupráci, rozhodl se ČLR definitivně opustit a publikoval svá zjištění v zahraničí. Pravidelně vystupuje na zahraničních akcích na podporu Tibetu včetně Summitu pro lidská práva a demokracii v Ženevě.
Výchova loajálních Tibeťanů
Po roce 2008 se enormně zvýšil počet tibetských dětí vzdělávaných v internátních školách. Hlavním jazykem výuky je zde čínština, většina učitelů jsou etničtí Číňané, celé kurikulum je pak zaměřené především na reálie a historii Číny. Tibet ve výuce prakticky nijak nefiguruje, a pokud ano, jedná se o silně ideologické historické narativy kritizující „starý zaostalý“ Tibet a oslavující „dar rozvoje” pod taktovkou komunistické strany.
Zpráva TAI pro ilustraci cituje pokyny ohledně výukových materiálů z čínského ministerstva školství, podle nichž nové učebnice mají „zdůrazňovat ‚Si Ťin-pchingovo myšlení‘, ‚vynikající tradiční kulturu čínského národa‘, ‚revoluční tradici‘ a zájmy státní bezpečnosti, aby naplnily ideologické cíle [komunistické] strany“. Je zřejmé, že ideologická indoktrinace představuje zásadní prvek tohoto typu vzdělávání.
Nové „koloniální školy“
Možná ještě větší problém však představuje samotná povaha škol, které autoři studie TAI přirovnávají ke koloniálním internátním školám, do nichž ještě v polovině 20. století posílali bílí kolonizátoři domorodé děti v Severní Americe a Austrálii. Zejména po odhalení otřesných podmínek, jež v tehdejších „křesťanských“ školách panovaly, a po objevení masových hrobů dětí, které tuto „péči“ nepřežily, získalo téma na Západě značnou pozornost.
Tibetští aktivisté upozorňují, že čínský systém internátních škol pro tibetské děti nese v některých ohledech podobné rysy. Zpráva TAI obsahuje i přímá svědectví popisující různé formy násilí a zneužívání včetně sexuálního.
Tak jako kdysi západní koloniální školy pro malé „indiány“, čínské školy pro tibetské děti mají za cíl zpřetrhat pouta s původním prostředím a kulturou a „civilizovat“ potomstvo „zaostalých“ domorodých komunit pod příslibem nové budoucnosti, kterou jim takové vzdělání nabídne. Rodiče více či méně dobrovolně (některá svědectví hovoří o formách nátlaku, kterým prostí lidé nedokáží vzdorovat) posílají své děti do těchto škol s vidinou, že se z nich stanou státní úředníci a budou v budoucnu schopné ekonomicky zajistit rodinu v rychle se měnícím světě. Sami si přitom často neuvědomují, že jejich děti tím ztratí rodný jazyk i kontakt s místní kulturou a stylem života. Toto vzdělávání tak v budoucnosti povede ke konci tradičního způsobu života podobně, jako k tomu došlo u domorodců v Severní Americe či Austrálii.
Čtyřleté děti v internátních školkách
Badatelé, kteří se podíleli na vzniku zprávy TAI, Tenzin Dorjee a Gyal Lo, v nedávném článku pro Foreign Affairs hovoří přímo o celé „indoktrinované generaci“ a „vymazávání Tibetu“. Píší:
„Na rozdíl od škol v minulosti, internátní instituce umožňují státu plně kontrolovat zájmy studentů a prostředí [v němž jsou vychováváni]. To dává Komunistické straně Číny bezprecedentní moc utvářet světonázor a tvarovat identitu nejmladší generace Tibeťanů.“
Tento typ vzdělávání eliminuje prostředí rodin, kde děti komunikují s rodiči a prarodiči rodným jazykem a přirozeně vstřebávají vlastní kulturu, náboženství i praktické dovednosti uzpůsobené podmínkám a stylu života Tibetské náhorní plošiny. Podle zprávy školy dětem často nedovolují jezdit domů na víkendy, v extrémních případech (hlavně u internátních škol v čínském vnitrozemí) se děti podívají za rodinou sotva jednou v roce. Vzhledem k přirozenému odcizení už o to pak mnohdy ani nestojí. Školy zároveň dětem zakazují praktikovat náboženství nebo jezdit domů na náboženské svátky, které jsou klíčovými událostmi v životě komunit. Autoři přitom upozorňují, že se stále snižuje věk dětí posílaných do internátů:
„Čínské autority podrobují tyto děti vysoce zpolitizovanému kurikulu, jehož cílem je připravit je o mateřský jazyk, zpřetrhat jejich náboženské a kulturní vazby a metodicky nahradit jejich tibetskou identitu čínskou. Děti už od čtyř let věku jsou odtrhávány od rodičů a posílány do internátních školek za využití strategií založených zejména na nátlaku.“
Čínský projekt národní identity v „Xizangu“
Autoři studie považují za stěžejní prvek tibetské identity jazyk. Trochu zavádějícím způsobem tvrdí, že právě ten je „nejsilnějším spojujícím prvkem tibetské komunity na náhorní plošině“. Problematika je mnohem komplexnější, právě jazyk se však stal důležitým tmelícím prvkem tibetské identity, jak ji chápe exil. Tibetanista Benno Weiner v kapitole Handbook on Ethnic Minorities in China (2016) věnované Tibetu však upozorňuje, že „[…] navzdory určitým znakům a charakteristikám sdíleným většinou obyvatel Tibetské náhorní plošiny (lingvistickým, náboženským, folklorním, stylem života) je vznik moderního národního povědomí téměř jistě nedávným jevem, v tomto případě produktem soupeřících národotvorných projektů“. Těmito projekty má na mysli tibetský exilový a ten čínský, jehož klíčovým nástrojem jsou právě internátní školy.
Dorjee s Gyal Loem coby zastánci „exilového projektu“ na základě jazyka zdůrazňují odlišnost Tibeťanů od Číňanů v době, kdy je řada jiných aspektů tibetské kultury a způsobu života systematicky sinizována:
„Čína zkrotila nepřístupný tibetský terén silnicemi, tunely a železnicemi. Kooptovala buddhismus infiltrováním jeho institucí a nahradila očividnou represi jemnějšími nástroji státních dotací a dohledu. Naproti tomu tibetský jazyk, který nemá nic společného s čínštinou, zůstává zarputile nezkrotitelný; na rozdíl od jiných aspektů tibetského života nebyl podroben, kooptován nebo sinizován.“
Internátní školy tak cílí na klíčové aspekty tibetské identity. Ta si udržela svou jedinečnost v rámci ČLR přes sedmdesát let, pokud však bude čínský „národotvorný projekt“ úspěšný, může být otázkou jedné či dvou generací, než dojde k „zkrocení”, tedy sinizaci Tibeťanů.
Že je právě toto primární zájem čínské politiky v tibetských oblastech je zřejmé z řady ukazatelů. K nim patří například současné zcela seriózní úsilí Číny nahradit v angličtině slovo Tibet sinismem Si-cang (Xizang). Vychází to ze stejné logiky jako indické úvahy o nahrazení názvu Indie hindským termínem Bharát. Tibet má být „západní koloniální“ název, zatímco Xizang tím „původním domorodým“. Je to však přirozeně termín čínský, první slabika názvu znamená „západní“ a označuje tak území ležící západně od Číny.
Vždyť mluví tibetsky
Čínská propaganda usilující o změnu globálního vnímání „Xizangu“ se nejvíc projevuje na západních sociálních sítích. Například propagandistický twitterový účet Shanghai Panda v reakci na tyto debaty publikoval 22. listopadu fotografie tibetských žáčků s „pionýrskými“ šátky a k tomu napsal:
„‚Sinizace Tibeťanů‘? Předseda autonomní oblasti Xizang je Tibeťan (sic!), předseda stálého výboru Shromáždění lidových zástupců Xizangu je také Tibeťan. Tibetský jazyk je oficiálním jazykem Xizangu (sic!) a víc hodin je v tibetském jazyce než v čínštině.“
Ve svém postu dále využívá argumenty založené na navenek deklarované „autonomii“ Tibetu. Zásadní rozhodování se však vždy děje v Pekingu a v rámci stranické hierarchie, kde jsou nejvyšší funkcionáři téměř vždy etničtí Číňané.
Do této propagandy se aktivně zapojují i cizinci, ať už influenceři (nedávno např. v Číně žijící Američan Jason Smith, který potřeboval popsat, že v Tibetu viděl tibetské děti mluvit tibetsky), nebo dokonce osobnosti z oblasti čínských studií. Odbornou veřejnost zarazilo video, v němž přední australský expert na národnostní menšiny v Číně Colin Mackerras pro čínská média prohlašuje, že „stav lidských práv se v Xizangu v posledních letech výrazně zlepšil“ a že tam nedochází k žádnému jejich porušování „jak se o tom mluví na Západě.“
Řada podobných prohlášení zazněla z úst zahraničních sinologů také na nedávné „Světové konferenci čínských studií“, která se konala v Šanghaji koncem listopadu. Několik sinologů přitom bylo oceněno za přínosy k propagaci Číny a čínské kultury. Laureátem „Ceny přátelství“ za podporu čínskému režimu byl Michael Crook, Angličan, jehož rodina už několik generací žije a pracuje v Číně. Na konferenci vyprávěl o své květnové návštěvě Xizangu, kde rovněž potkal děti mluvící tibetsky. To podle něj jasně „dokazuje, že Čína respektuje a podporuje etnické menšiny na celonárodní úrovni“.
Tibetsky možná budou mluvit i další generace tibetských dětí, nebudou už ale nejspíš znát tibetskou historii a kulturu ani rozumět způsobu života svých předků. Pokud čínský projekt uspěje, jejich loajalita bude pevně připoutaná k Pekingu. A o to jde v první řadě.