Čína – slovy oficiálních stranických médií – momentálně prochází „hlubokou transformací“, jež by ji měla nasměrovat ke „společné prosperitě“ (kung-tchung fu-jü 共同富裕). Termín, který na srpnovém zasedání Ústřední finanční a hospodářské komise představil prezident Si Ťin-pching, se tak znovu po několika desetiletích stal aktuálním. Ke „společné prosperitě“ měla socialistickou zemi dovést již kolektivizace v 50. letech 20. století a poté Teng Siao-pchingovy reformy a otevírání se světu. Zatímco kolektivizace se později ukázala jako slepá ulička, ekonomické reformy a přechod na čínskou variantu tržního hospodářství spolu s otevřením se zahraniční spolupráci, investicím a vlivům zajistily Číně současnou pozici ekonomické velmoci a jednoho z nejvýznamnějších globálních geopolitických hráčů. Společnost směřující k ideálu socialistického zřízení však zároveň svedly na scestí kapitalismu i se všemi jeho nešvary, jako je sociální nerovnost nebo „dekadentní životní styl“ hýření a luxusu, dráždící masy, které na něj nedosáhnou. Zahraniční analytici by se nejspíš alespoň v základu shodli s čínskými na tom, že
astronomicky vyšroubované ceny nemovitostí, narůstající nerovnost a stoupající náklady na vzdělání ohrožují lesk ekonomických úspěchů čínské komunistické strany.
Vedení komunistické strany již krátce po nástupu současného předsedy Si Ťin-pchinga začalo intenzivně pracovat na posílení státní bezpečnosti, součástí jejíhož tzv. „komplexního pojetí“ (cung-tchi kuo-ťia an-čchüan kuan 总体国家安全观) je vedle tradičních oblastí zájmu bezpečnostního aparátu, jako je územní, vojenská či energetická bezpečnost, i několik méně tradičních oblastí, například bezpečnost technologická, informační, ekologická, a v neposlední řadě také kulturní (wen-chua an-čchüan 文化安全). Podle spolupracovníka Sinopsis Matthew Johnsona je jedním z fundamentálních institucionálních rysů čínské státostrany obrana jejích „základních hodnot“ s cílem udržet si vlastní legitimitu tváří v tvář jak vnějším, tak i vnitřním hrozbám, o což usiluje „vytrvalou konfrontací a eliminací rizik pomocí přetváření mezinárodního prostředí tak, aby odráželo domácí čínský model vlády.“ Důležitou součástí takového úsilí je právě „kulturní bezpečnost“ úzce související s hodnotami, které čínská společnost jako celek vyznává.
O vztahu mezi popkulturou a ovládáním lidu
V zájmu udržení společenské stability nyní čínská komunistická strana hodlá v rámci směřování ke „společné prosperitě“ přistoupit k politicky řízeným ekonomickým reformám, jež by měly zajistit rovnější distribuci statků mezi masy pracujících a posílit růst střední třídy primárně tím, že si systematicky došlápnou na ty nejbohatší ze soukromého sektoru. V ideologické rovině však má ona „hluboká transformace“ – podobně jako kdysi transformace směrem k modernitě v době Hnutí 4. května 1919 nebo k socialismu v letech 40. a 50. – mít základ ve sféře kultury v tom nejobecnějším slova smyslu. Tak jako byli reformátoři na sklonku poslední čínské dynastie Čching přesvědčeni, že jedině skrze „revoluci v literatuře“ se může Čína oprostit od starého konfuciánského myšlení a pověr a modernizovat se, věří komunističtí ideologové, že i nyní je klíčem ke společenské transformaci kultura. Právě ta od „otevření se světu“ v 80. letech do Číny začala zavlékat „západní hodnoty“ od myšlenky liberální demokracie až po kult popkulturních celebrit a trendy značek, jež propagují. Řeč je o literatuře, filmu, moderních médiích, internetu a samozřejmě popkultuře.
Reformátor Liang Čchi-čchao na začátku 20. století navrhoval jako vhodný nástroj k „ovládání mas“ (čchün-č‘ 群治) populární román, ideologové 21. století museli přibrat médií víc, nicméně je zřejmé, že o čím masovější kulturu se jedná, tím větší dopad mají myšlenky a trendy, které tato kultura, záměrně či nezáměrně, šíří. V tomto smyslu je právě popkultura současným ekvivalentem Liang Čchi-čchaova románu. Stejně jako román byl podle konfuciánského vzdělance začátku minulého století „zdrojem veškeré dekadence v čínské společnosti“ a zároveň nástrojem ke změně, vidí komunističtí ideologové kořeny současné dekadence v populární kultuře – a „kulturní hegemonii Západu“, jež ji pomáhala od 80. let formovat. Stejně jako román se popkultura jeví jako dobrý sluha, ale zlý pán. Dobrá popkultura, podobně jako dobrá literatura či dobrý film, šíří dobré myšlenky a hodnoty – ty, které jsou v souladu se socialismem s čínskými rysy. Potřeba „hluboké transformace“ pramení z potřeby řídit společnost ideologicky správným směrem.
Na první pohled nemusí být zřejmé, jak souvisí kampaň za „společnou prosperitu“, vládou prezentovaná jako cosi jako daňová reforma, se zaváděním regulačních mechanismů v mnoha oblastech od velkých technologických firem přes popkulturu, celebrity a jejich fandomy až po aktivity jednotlivců na sociálních sítích. Tyto kroky jsou však součástí oné zamýšlené rozsáhlé, státem a komunistickou stranou řízené transformace čínské společnosti.
Palladium Magazine nedávno přinesl krátkou historickou analýzu dlouholetého úsilí Komunistické strany Číny o „společnou prosperitu“ na pozadí momentálně probíhající kampaně a jako jednoho z klíčových ideologů stojících za současným směřováním strany představil dlouholetou „šedou eminenci“ Pekingu, politologa a odborníka na mezinárodní vztahy Wang Chu-ninga (王沪宁). Na jeho význam již dříve upozornil ve své obsáhlé studii čínského komplexního pojetí státní bezpečnosti i Matthew D. Johnson, který o Wang Chu-ningovi nedávno diskutoval s dalšími hosty v Sinica podcastu. Jak Johnsonova studie, tak i analýza v Palladiu dobře ukazují, že současná „hluboká transformace“ založená jak na radikálním zásahu do soukromého podnikání, tak i na „širším moralistním úsilí o redesign čínské kultury shora dolů“, je ve skutečnosti „kulminací desetiletí uvažování a plánování“ mocných mužů určujících ideologický směr komunistické strany. Nenápadný a na veřejnosti málo známý člen nejužšího vedení politbyra komunistické strany Wang Chu-ning, s nímž se mimochodem v roce 2019 setkal i český prezident Miloš Zeman, je jedním z nich.
Muž v pozadí
Absolvent mezinárodních vztahů na prestižní šanghajské univerzitě Fu-tan, který byl v roce 1985 ve svých třiceti letech jmenován profesorem práva, je již od 90. let jedním z nejvlivnějších stranických ideologů. Od roku 2002 byl členem ústředního výboru strany a mezi lety 2002-2020 zastával post ředitele Výzkumné kanceláře pro politické plánování (中共中央政策研究室). Má se za to, že právě on je jednou z klíčových postav stojících za třemi velkými politickými ideologiemi posledních tří čínských vůdců – tzv. teorií „trojího zastoupení“ (san ke taj-piao 三个代表) prezidenta Ťiang Ce-mina, koncepcí „vědeckého rozvoje“ (kche-süe fa-čan 科学发展) prezidenta Chu Ťin-tchaa a „Si Ťin-pchingova myšlení o socialismu s čínskými rysy pro novou epochu“ (Si Ťin-pching sin š‘-taj Čung-kuo tche-se še-chuej-ču-i s‘-siang 习近平新时代中国特色社会主义思想). Na prvním plenárním zasedání 19. ústředního výboru strany v říjnu 2017 byl Wang zvolen jedním ze sedmi členů stálého výboru politbyra a byl pověřen vedením Ústřední řídící komise pro budování duchovní civilizace (中央精神文明建设指导委员会), která je jedním z nejdůležitějších ideologických orgánů strany.
Wang Chu-ning vystudoval těsně po kulturní revoluci, v době Teng Siao-pchingových „reforem a otevírání se světu“, a v roce 1988, těsně před tím, než mnohými vyhlížený proces liberalizace Číny rázně ukončil masakr studentů na náměstí Nebeského klidu v Pekingu, pobýval coby akademik několik měsíců v USA. Na základě této zkušenosti sepsal knihu, která se nyní třicet let po svém vydání stala hitem. Dílo nazvané Amerika proti Americe (美国反对美国) se v ČLR stalo žádanou četbou poté, co na začátku roku 2021 dav podporující odcházejícího prezidenta Trumpa ve Washingtonu zaútočil na Kapitol. Wang však od roku 1988 do roku 1995, kdy coby politik vstoupil do služeb Komunistické strany Číny, vydal celkem třináct knih a bezpočet článků srovnávajících západní a čínské politické, filozofické a společenské koncepty. Všechny jeho texty se točí kolem tématu budování státu a staví na významu kultury, tradice a hodnotového systému pro politickou stabilitu. Zároveň v duchu Huntingtonova „střetu civilizací“ zdůrazňuje myšlenku „kulturní suverenity“ (wen-chua ču-čchüan 文化主权) a potřebu vytvoření systému „základních hodnot“ (che-sin ťia-č‘ 核心价值) odrážejících specifika čínské civilizace od nejstarších dob po současnost. (Systém socialistických základních hodnot, še-chuej-ču-i ťia-č’ tchi-si 社会主义价值体系 nakonec vznikl mnohem později, až za éry prezidenta Chu Ťin-tchaa v souvislosti s budováním „harmonické společnosti“, che-sie še-chuej 和谐社会)
Liberální demokracie není cesta
Rané Wangovy texty projevovaly v duchu doby relativní otevřenost myšlenkám západního liberalismu, což však vzalo za své po jeho šestiměsíční cestě po USA a návštěvě více než dvaceti amerických univerzit na sklonku 80. let. Ve svém memoáru napsaném před třiceti lety viděl zemi zmítanou sociálními a rasovými nerovnostmi a rozpolcenou mezi „demokratickou a oligarchickou mocí, rovnostářstvím a třídní privilegovaností, právy jednotlivce a kolektivní odpovědností, kulturními tradicemi a silou peněz“ a hovořil o krizi dřímající pod povrchem. Nemálo obyvatel dnešní Číny považuje nyní jeho knihu za téměř prorockou. Příčinu všeho zla již tehdy Wang Chu-ning identifikoval v „radikálním nihilistickém individualismu“ Západu a komercializaci prakticky všeho od lidského těla přes vědomosti po politiku, moc a právo. Vlivem toho podle něj došlo na Západě k rozpadu tradičních hodnot včetně tradičního modelu rodiny, výsledkem čehož je „lidská osamělost“ i sociální nerovnosti.
Po návratu z USA na začátku roku 1989 byl Wang Chu-ning jmenován děkanem Fakulty mezinárodních vztahů Univerzity Fu-tan a k liberalismu se stavěl velmi kriticky. Jeho názory byly plně v souladu s konzervativním vedením strany, které o pár měsíců později poslalo na mládež demonstrující za větší občanské svobody armádu s tanky. Perspektivní akademik a později stranický ideolog svými názory výrazně přispěl k vývoji čínského neo-autoritářství (sin wej-čchüan ču-i 新威权主义), které je kombinací myšlenek marxismu-leninismu, tradičních konfuciánských hodnot, politické filozofie vycházející z legismu a silného nacionalismu. Ideálem je vytvoření společnosti, která bude vůči západnímu liberalismu imunní, stabilní a směřující k „socialistické společné prosperitě“. Proto je třeba bránit „bezpečnost národní kultury” (kuo-ťia wen-chua an-čchüan 国家文化安全), což je Wangův mnohovrstevný termín odkazující na jedné straně k čínské kulturní tradici a na druhé straně ke stranickému konceptu státní bezpečnosti. Jak zdůrazňuje Johnson, pro Wangovu ideologii je typické stírání rozdílu mezi kontrolou domácí kultury a otázkami globálního toku informací, s čímž souvisí šíření čínského vlivu do zahraničí v zájmu nastavení „bezpečného světa pro čínský socialistický systém“.
Od poloviny 90. let, kdy Wang Chu-ning nastoupil do Výzkumné kanceláře pro politické plánování a čínský ekonomický boom se teprve rozbíhal, urazil socialismus s čínskými rysy velký kus cesty. Čína je druhou největší ekonomikou světa, Ameriku však dohání nejen v ekonomických ukazatelích a globálních ambicích, ale také v mnoha společenských problémech, které ekonomický rozvoj, nárůst soukromého sektoru a rozšíření internetu a technologií nevyhnutelně přinesly. To, co Wang popsal v Americe 80. let – namátkou deindustrializace, úpadek venkova, nekontrolovatelný růst cen, vznik zbohatlických elit spolu s rozvojem mocných technologických firem, jež si monopolizují celá odvětví a vymykají se přímé státní kontrole – to vše již nyní charakterizuje i čínskou společnost. S tím pak souvisejí negativní společenské jevy dobře známé z kapitalistického Západu jako rostoucí nezaměstnanost, rozpad rodin, pokles porodnosti, stárnutí populace atd. Takový vývoj ohrožuje stabilitu socialistické společnosti, která je primárním zájmem čínského státu a vládnoucí komunistické strany – za každou cenu zabránit chaosu a udržet si legitimitu.
Život v socialistickém blahobytu
Podle současných statistik se Gini koeficient, který měří míru sociální nerovnosti, v Číně dlouhodobě drží mezi hodnotami 0,46 – 0,48, tedy výrazně výše než v EU či USA. Rozdělení bohatství mezi bohatými městy a chudým venkovem a bohatým východem a chudým západem ČLR vykazuje nebetyčné rozdíly. Zaměstnanci velkých firem ve městech sice mají oproti venkovským obyvatelům slušný plat, často jsou však nuceni pracovat podle schématu 9-9-6, tj. od devíti do devíti, šest dní v týdnu, a mnohdy i víc. Podobně jako v rozvinutých zemích Západu se zvětšuje také míra osobního zadlužení a část populace padá do dluhových pastí. Mladí absolventi čínských univerzit, bojující o své místo na výsluní na vysoce kompetitivním studijním a pracovním trhu, vykazují známky narůstající frustrace, a v bezohledně konzumní společnosti čím dál víc lidí pociťuje opuštěnost a samotu, přinejmenším podobně jako jinde v rozvinutém světě.
Stručně shrnuto, s postupující globalizací a čínským přechodem k (neo)liberálnějšímu kapitalistickému ekonomickému modelu v posledních dvou desetiletích se nyní naplňují některé černé vize zastánců konzervativních hodnot v rámci komunistické strany, k nimž se řadí i člen nejužšího politbyra Wang Chu-ning. Právě tyto dřímající společenské problémy chce prezident Si Ťin-pching řešit nově odstartovanou kampaní za „společnou prosperitu“, jež má doma i v zahraničí čínský režim představit jako atraktivní alternativu k západní liberální demokracii a ekonomice založené na čistě tržních principech. Výsledkem by byl dokonale totalitní režim stavící na digitálním autoritářství a absolutní kontrole nad podnikatelským sektorem i životem jednotlivců, který by vzhledem k ambicím silného globálního hráče měl potenciál do budoucna ovlivňovat globální vývoj.