Návrat vlády Zemanových odborníků (politicko-dramatický sequel)

Český prezident opakuje za Hamáčkovy asistence svou skořápkovou hru z roku 2013.

Sociální demokraté potvrdili na virtuálním sjezdu svůj dosavadní kurz a dosavadní vedení, a zřejmě tak definitivně zpečetili osud kdysi seriózní levicové strany. Výsledky na sebe nedaly dlouho čekat.

Takřka jedním dechem vyhlásil staronový (a jak trefně glosoval Jindřich Šídlo dost možná poslední) předseda ČSSD Hamáček divokou rošádu ministerských křesel: nepohodlný ministr zahraničí Petříček půjde od válu, na jeho místo dosedne ministr kultury Zaorálek a toho nahradí vskutku výrazná osobnost naší kulturní scény, někdejší vedoucí Paroubkova sekretariátu Jan Birke.

Horký brambor na zamini

Vlastními skandály oslabený premiér Babiš této akci Kulový blesk zjevně jen trpně přihlíží; podle všeho se dávno vzdal snahy nějak celý chaos ve své vládě držet na uzdě. Hamáček se však zřejmě neobtěžoval konzultovat svou velkou rošádu s jednou z dotčených figur na vlastním poli – dosavadnímu ministru kultury se zpátky na zamini nijak zvlášť nechce. A není divu, z tohoto portfolia se rychle stává v naší rozpolcené zahraniční politice velmi horký brambor.

Petříček byl pro naše skořápkáře příliš prozápadně orientován. Na jeho odvolání dlouhodobě tlačí komunisté i Zeman, kteří ho pokládají za překážku pro plánovanou změnu naší zahraničně politické orientace na Východ. Zaorálek přehození výhybky na Čínu po nástupu Miloše Zemana naopak při svém předchozím působení ve funkci ministra zahraničí v letech 2014–2017 aktivně podporoval.

Teď toho možná i trochu lituje, zejména poté, co měl možnost na vlastní kůži okusit „nový typ velmocenské diplomacie s čínskými rysy“ v konfrontaci s velvyslancem Čang Ťien-minem. Ale co naplat, dostrkat na zamini někoho vstřícnějšího k čínským a ruským zájmům je konec konců smyslem celého personálního přesunu. Když to nevezme on, v kuloárech se již řadí další diplomatická esa (snad raději nejmenovat…).

Středoškoláci, vpřed!

Značnou pozornost vyvolala na sociálních sítích také osoba jeho nástupce „na kultůře“. Jan Birke nepůsobí jako úplně ideální kandidát na tento post. Veřejnost zřejmě nepřesvědčilo ani Zemanovo kvalifikační hodnocení: „Pan Birke jako skvělý starosta Náchoda bude vynikající ministr kultury.“

Veřejné působení Jana Birkeho, absolventa strojní průmyslovky v Novém Městě nad Metují, ovšem není spjato ani tolik s kulturou, jako spíše, jaká náhoda, opět s Čínou. Birke měl v letech 1993–1996 podle vlastního životopisu působit jako „manažer“ nejmenované „čínsko-americké společnosti“ v ČLR. Vzhledem k dosaženému vzdělání a jazykovým schopnostem působí tato vágní položka v jeho CV trochu nepřesvědčivě. V letech 2005–2006 vedl sekretariát tehdejšího premiéra Paroubka. Organizoval také pověstnou výpravu do Pekingu v roce 2005, během níž Paroubek vyhlásil nadcházející „diplomatickou smršť“ ve vztazích s Čínou.

„Diplomatická smršť“ musela ještě skoro deset let počkat, ale Birke byl zase u toho. V letech 2010–2014 pracoval jako lobbista pro PPF při jejich snaze získat celostátní licenci pro Home Credit v Číně. Kvůli časové kolizi s funkcí starosty Náchodu (jež ho podle Zemana tak dobře předurčila pro post ministra kultury) nakonec tuto činnost převedl podle svých slov na Jaroslava Tvrdíka. Po jeho boku také dodnes působí jako viceprezident Smíšené česko-čínské komory vzájemné spolupráce.

Prezidentský gambit

Není příliš jasné, na základě jakých předpokladů by se měl Birke stát ministrem kultury, zato je nad slunce jasnější, proč ho přes Hamáčka tlačí do vlády Zeman. Nebude to první ministerský post, který si na Babišovi vydupe prezident. Jakmile šel Babiš, udolaný svými vlastními konflikty zájmů a stíny minulosti, na ruku Zemanovi s „Maruškou“ (ministryní spravednosti Benešovou), už se vezl. Ministr zdravotnictví Blatný musel odejít, aby uvolnil cestu Zemanově „vakcínové diplomacii“ s Ruskem a Čínou. Teď musí pryč ze zamini prozápadní Petříček, a do vlády naopak propekingský Birke.

Situace začíná nápadně připomínat rok 2013, kdy si Zeman nadelegoval svou vlastní „vládu odborníků“. Ta nikdy nezískala důvěru parlamentu, ale vládla si vesele přes půl roku. Právě v té době vznikly základy „restartu“ s ČLR, posvěceného potom oficiálně následujícího roku ministrem Zaorálkem při jeho návštěvě v Pekingu.

Zeman tak dal záhy po svém nástupu jasně najevo, že je pro realizaci svých plánů, zejména otočení české zahraniční politiky na Východ, ochoten ohýbat ústavu podle svých představ. V roce 2013 mu to celkem snadno prošlo. Prochází mu to hladce i u oslabeného Babiše. Za personální složení vlády a výměnu ministrů by měl být zodpovědný premiér, nikoliv prezident. Pokud je tomu naopak, ocitáme se mimo ústavní systém parlamentní demokracie.

Projde-li takový plíživý posun směrem k prezidentskému systému Zemanovi dvakrát, nebude v pokušení uchýlit se ke stejným manipulacím i po podzimních volbách? Ty podle všeho nedopadnou k Zemanově spokojenosti – bude však výsledek akceptovat? Co mu zabrání, aby premiérem nejmenoval třeba právě Birkeho – ten se přece tak osvědčil jako starosta Náchoda?

Na Ústavním soudu budou mít po příštích volbách dost možná hodně napilno…

Publikace tohoto článku: Aktuálně, 12.4.2021