Minulou středu se premiér Fico vypravil na oficiální návštěvu Čínské lidové republiky. Na cestu, o níž hovoří jako o nejdůležitější tohoto roku, s sebou vzal i rozsáhlou podnikatelskou delegaci. V Pekingu se setkal s generálním tajemníkem Si Ťin-pchingem, svým protějškem Li Čchiangem, několika ministry i zástupci obchodního sektoru.
S čínskou stranou se dohodl na uzavření strategického partnerství mezi oběma státy, mluví také o čínských investicích do slovenské energetiky a infrastruktury i stavbě dvou továren na výrobu automobilů, potažmo baterií do elektroaut. Svým spoluobčanům vyjednal možnost bezvízového cestování na 15 dní do ČLR, zmínil i otevření přímé letecké linky mezi Bratislavou a Pekingem. Zdůraznil také potřebu respektu vůči Číně, jež má být dle jeho slov stabilní velmocí garantující mír a určitou rovnováhu nejen ve svém regionu, ale i ve světě. Vřelé přijetí slovenského premiéra nejvyššími čínskými politiky vyvolává otázku, proč tak ČLR činí a co z partnerství se Slovenskem získá.
Není malých států
Častým argumentem, vedoucím ke ztrátě ostražitosti vůči rizikům spolupráce s Pekingem, bývá tvrzení, že země střední Evropy, jako je Slovensko či Česko, jsou příliš malé a nevýznamné, Číně se tak nevyplatí v nich prosazovat svůj vliv. Slovensko je však členem Evropské unie i NATO, což ČLR nabízí příležitost využít budovaného partnerství k ovlivňování těchto organizací.
Aktuálním příkladem je trh s elektromobily. ČLR jejich výrobu mohutně subvencuje a ve velkém je pak dováží do Evropy za dumpingové ceny. Přestože se tato auta prodávají pod cenou výrobních nákladů, z dlouhodobého hlediska se tato strategie Číně vyplácí – evropské automobilky takovým podmínkám nemají šanci konkurovat, v Číně přestávají vyrábět i prodávat a i v Evropě pociťují ekonomické problémy. Evropská unie se tyto nekalé praktiky snaží dorovnat uvalením dovozních cel, členské státy s vazbami na Čínu ovšem jejich zavedení blokovaly. Minulý čtvrtek nakonec rozhodnutí o clech vešlo v platnost, Čína však může tento krok obejít stavbou vlastních továren přímo v EU. To plánuje i na Slovensku, kde má dle Fica vzniknout automobilka i továrna na baterie do elektromobilů.
Na příkladu Maďarska se navíc ukazuje, že Čína si skrze středoevropské země zajišťuje i přítomnost svých represivních složek uvnitř EU. Dříve si v Evropě i jinde po světě zřizovala své policejní stanice bez vědomí dotčených států, nyní však v Maďarsku prosadila program společných hlídek čínských a maďarských policistů. Ten kromě národní bezpečnosti obecně ohrožuje i konkrétní jedince, kteří jsou pro čínský režim nepohodlní, a to přestože neporušili žádné evropské zákony. Vzhledem k absenci hraničních kontrol uvnitř Evropy se nebezpečnost spolupráce Maďarska a Číny ve věcech bezpečnosti a justice může projevit i v ostatních státech EU, například vydíráním „nepohodlných” lidí skrze jejich příbuzné v Číně, ale i nucením k nedobrovolnému návratu do vlasti.
Mýtus čisté ekonomické diplomacie
Čínská lidová republika představuje systémového rivala demokratických zemí, včetně těch ve střední Evropě, a například Bezpečnostní informační služba ČR ji pravidelně označuje za nejvýraznější bezpečnostní hrozbu hned po Rusku. Vnitropolitická situace v ČLR je sama o sobě tristní, vymahatelnost práva velice nejistá a pod vedením Si Ťin-pchinga občané přichází i o poslední zbytky svobod. I z tohoto důvodu se Číně nedaří přitahovat zahraniční investice a mnozí mezinárodní podnikatelé čínský trh opouští. Na Dálném východu se ČLR chová čím dále agresivněji. Protiprávně militarizovala Jihočínské moře, stále více ohrožuje svobodný a demokratický Tchaj-wan, činí si nároky na území svých sousedních států a výrazně zvyšuje svou vojenskou přítomnost v celém regionu.
ČLR ekonomicky, diplomaticky, ale i vývozem materiálu tzv. dvojího užití podporuje ruskou válečnou agresi na Ukrajině. Rusko s Čínou opakovaně deklarují přátelství bez hranic, přičemž je zřejmé, že Rusko v tomto vztahu tahá za kratší konec provazu. Prohlubovat spolupráci s největším spojencem státu, který těsně za našimi hranicemi vede útočnou válku, je velmi riskantní. A i když se to na první pohled nezdá, čínští vojáci nám mohou být blíže, než bychom čekali. To se ukázalo při letošním společném vojenském cvičení běloruské a Čínské lidové osvobozenecké armády, jež probíhalo jen pár kilometrů od Polska a Slovenska. To však zřejmě premiéra netrápí. Se Si Ťin-pchingem v Pekingu jednal o možnosti, že by se Slovensko v OSN připojilo do skupiny zemí nazývané Přátelé míru. Tato skupina, založená Čínou a Brazílií, usiluje o obnovení přímých rozhovorů mezi Kyjevem a Moskvou bez podmínky stažení ruských vojsk ze svých současných pozic na východě Ukrajiny.
Někteří politici stále věří na možnost čisté ekonomické diplomacie, či to aspoň předstírají. Pod příslibem přílivu investic z Číny výše zmíněné problémy přehlíží a doufají, že spolupráce s ČLR jejich zemím dopomůže k ekonomickému rozkvětu. Ekonomické aktivity ČLR, včetně velkých investic do infrastruktury, jsou však obvykle přizpůsobeny velkým čínským státním firmám operujícím v prostředí autoritářských států, v demokratickém prostředí tak nejsou konkurenceschopné. Obchodní styky navíc ČLR používá k prosazování svého vlivu bez ohledu na to, jestli se jedná o dovoz komponentů k výrobě léků (trh s antibiotiky Čína dokonale opanovala), export aut za dumpingové ceny, jimž evropské automobilky nemohou konkurovat, či komponentů používaných v telekomunikaci.
Spolu s čínským kapitálem pronikají do daných zemí také další negativní jevy – korumpování místních politiků, eroze demokratických institucí, ale i aktivity čínských bezpečnostních složek. Slibované investice, jež mají přijít z ČLR, mají také často ještě jednu chybu – obvykle se z nich realizuje jen nepatrný zlomek.
Zkušenosti z celého světa: dluhy a korupce
Při zvažování spolupráce s Čínou je dobré se nejprve podívat, jak takové partnerství ovlivnilo země, které se o něco podobného pokoušely již dříve. Například Pákistán se měl stát vlajkovou lodí čínské iniciativy Pás a stezka a Čína mu nabídla velkolepé projekty na rozvoj dopravy, energetiky i komunikačních sítí. Pětina projektů, obvykle těch nejambicióznějších, však zůstala pouze na papíře, realizace dalších se odložila na neurčito. Mezitím se nicméně pákistánský státní dluh, jehož věřitelé jsou v drtivé většině čínské subjekty, zdvojnásobil. V současnosti vydává vláda na jeho splácení ročně polovinu HDP.
Případ Malajsie je zase unikátní množstvím dostupného důkazního materiálu. Tehdejší malajsijský premiér Najib Razak vytuneloval národní rozvojový fond, čímž ztratil podporu západních spojenců a byl vyšetřován v několika zemích. Čína mu následně slíbila podporu a pomoc s dluhy, do nichž dostal svou zemi. Výměnou za to měl Najib umožnit čínským firmám účast na rozvoji malajsijské infrastruktury. Lukrativní projekty mu pomáhal vybírat Jho Low, malajsijský finančník čínského původu. Ty následně obvykle dvojnásobně nadhodnotil a o zisk se dělil právě s premiérem Najibem.
V Africe prosazovala čínský vliv společnost CEFC zastupovaná Patrickem Ho, a to korumpováním vysokých politiků, včetně prezidentů Čadu a Ugandy i předsedy Valného shromáždění OSN. Právě společnost CEFC nás vrací zpátky do střední Evropy. Zde měla být vlajkovou lodí čínských investic v Česku, jež měly dosahovat až 230 miliard korun. Patrick Ho, za výše zmíněnou korupci odsouzený, byl přímým podřízeným Jie Ťien-minga, předsedy společnosti CEFC, z nějž tehdejší český prezident Miloše Zeman udělal svého poradce. Společnost CEFC měla mimořádně silné vazby na tehdejší českou vládu a prezidentskou kancelář. Než posléze zkrachovala a Jie Ťien-ming zmizel, stihla v Česku vyvolat řadu skandálů. Ze slibovaných čínských investic v Česku byly nakonec nejvýznamnější nákup fotbalového klubu Slavia a pivovaru Lobkowicz. I ty už však čínské subjekty odprodaly.
Dvakrát do stejné řeky
Slovensko už se čínské investice pod vedením Roberta Fica pokoušelo přitáhnout v roce 2007, ovšem neúspěšně. Nyní je pravděpodobné, že se minimálně část projektů uskuteční, protože stavba obou továren je v souladu se strategickými zájmy Číny. Těžko posoudit, jak velké ekonomické benefity Slovensko získá. Zatímco však ještě v roce 2007 mohl Robert Fico věřit, že s Čínou provozuje ekonomickou diplomacii, nyní stojí Čína spolu s Ruskem v přímé opozici vůči liberálně demokratickým zemím i celému mezinárodnímu řádu, jak jej v současnosti známe. Zatahuje tak svou zemi po bok autoritářských států, které těsně za hranicemi Slovenska vedou útočnou válku.