Čína dlouhodobě prosazuje koncept „internetové suverenity“, jenž zdůrazňuje právo jednotlivých států a režimů samostatně rozhodovat, jak budou regulovat své online prostředí, zajišťovat kybernetickou bezpečnost či nakládání s daty. Na jeho základě Peking systematicky usiluje o oddělení čínského internetu od globálního online prostředí, aby zabránil volnému šíření „ideologicky škodlivého obsahu.“
Prvním krokem tohoto procesu bylo na začátku milénia zablokování přístupu k západním médiím a některým vlivným platformám, včetně YouTube, Facebooku a Twitteru. Zhruba od roku 2014 se navíc zintenzivnilo úsilí o regulaci domácího kyberprostoru zahrnující mimo jiné kontrolu přístupu k domácím čínským aplikacím ze zahraničí. Současné normy pokrývají celou řadu oblastí a aspektů od omezení dostupnosti zahraničních aplikací v čínských app-storech a čínských v zahraničí přes nápravné kampaně zaměřující se na aktuální problémy až po „usměrňování obsahu“ pomocí přímé cenzury.
Podle odborníků se čínská správa kyberprostoru zaměřuje na tři hlavní koncepty, které se snaží prosazovat i na globální úrovni. Jsou jimi již zmíněná „internetová (kybernetická) suverenita“, dále pak „multilateralismus“ a „rovnováha mezi bezpečností a rozvojem“. Tyto principy si přitom často vzájemně protiřečí.
Suverénní internet za světový mír
„Kybernetická suverenita“ v oficiálním čínském diskurzu cílí na eliminaci „potenciálních hrozeb pro státní bezpečnost či světový mír“. Základem je myšlenka, že každý stát je sám zodpovědný za ochranu své kritické infrastruktury informačních a komunikačních technologií a řešení bezpečnostních výzev. Měl by tak mít právo zvolit si vlastní cestu rozvoje svých sítí i model jejich řízení a zároveň se podílet na globální správě kyberprostoru. Jinými slovy, každý stát si může určovat vlastní legislativu a regulace podle svých potřeb a nikdo by „neměl využívat internet k zasahování do vnitřních záležitostí jiných států nebo podporovat kybernetické aktivity ohrožující jejich státní bezpečnost“.
Strana tak hájí vlastní politické, ideologické i ekonomické zájmy. Internet v současné podobě považuje za „nespravedlivý“ prostor, který opanují západní (převážně američtí) aktéři a narativy. Hlavním cílem je omezit ideologický vliv západních médií, sociálních sítí a aplikací a oslabit jejich dominanci v globálním diskurzu a na globálním trhu.
S tím souvisí i další dva koncepty. „Multilateralismus“ má odbourat „kybernetickou hegemonii“ (USA či obecně Západu) založenou na „nevyváženém a nespravedlivém systému správy kyberprostoru a jeho politizaci“. Peking proto vyzývá k tomu, aby normy pro správu kyberprostoru byly stanoveny na úrovni mezinárodních organizací v čele s OSN, kde si Čína dlouhodobě buduje pozici získáváním podpory spojenců z řad totalitních režimů včetně Ruska či Íránu a ze zemí globálního Jihu, zejména Afriky.
Právo omezovat a nebýt omezován
Argumentuje přitom třetím konceptem, který označuje jako „rovnováhu mezi bezpečností a rozvojem“. Podle Číny je „digitální propast“ mezi rozvinutými a méně rozvinutými státy závažným problémem pro globální rozvoj. „Stabilní a fungující internet“ by podle Pekingu měl být dostupný pro všechny a zdroje by měly být „rozděleny rovnoměrně“. Bezpečnostní otázky by proto neměly být „zveličovány a zneužívány k omezování a potlačování legitimního ekonomického a technologického rozvoje jiných států“.
Zde naráží na relativně nedávné debaty ohledně zavádění 5G sítí s účastí čínských technologických firem jako Huawei či ZTE nebo zákazy čínských aplikací, kdy například státní zaměstnanci v některých zemích nesmí na služebních telefonech používat komunikační aplikaci WeChat. Dalším případem je aplikace TikTok, o jejímž zákazu se dlouhodobě debatuje zejména v USA.
Je však paradoxní, že samotná Čína už před lety zakázala naprostou většinu západních aplikací a v domácím prostředí je úspěšně nahradila vlastními. Nejde tedy ani tak o „internetovou suverenitu“ a „internetovou spravedlnost“, ale spíše o „právo“ nedemokratických režimů určovat, k čemu jejich občané budou mít přístup a k čemu nikoli. Zároveň se však ČLR dovolává „práva“ přístupu na lukrativní západní trhy za účelem ekonomického zisku i vlivového působení v zájmu „spravedlivého dělení zdrojů a příležitostí.“
Registrace „na jméno“
Navenek čínský režim hovoří o „zachování otevřených, bezpečných a stabilních dodavatelských řetězců globálních digitální produktů a služeb“, „konektivitě informační infrastruktury“ či „odstranění obchodních bariér a protekcionismu na globálním digitálním trhu“, vlastní trh a online prostředí ale téměř neprodyšně uzavírá a v posledních letech postupně zavádí povinnost registrace uživatelů s ověřením jejich identity. Společnost Open Technology Fund v listopadu zveřejnila rozsáhlou studii Sama Ju na toto téma nazvanou „Zablokováni čísly: Dopad politik registrace ‚na jméno‘ na nadnárodní přístup k čínským aplikacím sociálních médií“.
Autor studie považuje právě systém registrace „na jméno“ (Real-name Registration, RNR) za „kritický aspekt společenského dohledu a zásadní prvek při … udržování [společenské] stability (维稳)“. Jedná se o efektivní nástroj, který pomáhá „potlačovat domácí opozici a předcházet občanským nepokojům“. V praxi jde o jakýsi „ideologický firewall“ (意识形态安全防火墙) sloužící k eliminaci nežádoucího obsahu („nebezpečného pronikání informací“ 信息渗透风险 , „západních příběhů“ 西方故事a „protičínského obsahu“ 反华内容) ze zahraničí a regulaci diskuzí na domácích platformách, aby byla zajištěna „diskursivní bezpečnost“ (话语安全).
V roce 2010 Čína poprvé zavedla povinnou registraci na jméno při koupi telefonní SIM karty. Všechny tři státní telekomunikační společnosti tak mají povinnost zaregistrovat uživatele na základě jeho identifikačního dokladu. To umožňuje nejen zjistit identitu na základě telefonního čísla, ale také geolokaci uživatelů v reálném čase.
Od roku 2015 přibyla povinnost ověřování skutečné identity uživatelů pro poskytovatele internetových služeb, navenek ale mohli tito uživatelé zůstávat anonymní. V červnu 2017 byl však přijat nový zákon o kybernetické bezpečnosti, který mimo jiné vyžaduje, aby uživatelé na internetu vystupovali pod svou skutečnou identitou. Většina čínských aplikací tak začala postupně zavádět ověření identity svých uživatelů prostřednictvím telefonního čísla. I když některé aplikace teoreticky umožňovaly i použití čísla s některými zahraničními předvolbami, v praxi je většinou ověření stejně možné pouze přes číslo čínské (s předvolbou +86).
V současnosti se podle Sama Ju dokonce zavádí státní autentifikační systém, kde bude mít každý uživatel své „internetové ID“. Vznikla také ústřední platforma pro ověřování identity podle telefonního čísla (互联网+可信身份认证平台), kde jsou sdružené všechny identifikační údaje uživatelů včetně tváře, otisků prstů, nebo dokonce hlasu.
Sféra problémů vs. sféra vlivu
Toto zpřísňování kontroly v posledních letech vede k odlivu zahraničních uživatelů z čínských aplikací z prostého důvodu – bez čínského telefonního čísla není možné si na nich vytvořit uživatelský účet. Kromě registrace na základě ověřené identity (přes čínské telefonní číslo) má také čím dál víc čínských aplikací regionální omezení, tedy jejich stahování je v některých regionech (případně kdekoli mimo ČLR) blokováno. Podle studie Open Technology Fund už tato opatření zavedlo přes 75 % čínských aplikací. Od roku 2016 pak prudce klesá počet jejich stažení, přestože až do tohoto roku některé vážně konkurovaly nejúspěšnějším americkým platformám jako Facebook nebo Instagram. Ju píše:
„Čínský firewall pro ideologickou bezpečnost účinně omezil kanály výměny mezi globálními komunitami a uživateli v ČLR. Ve sledovaném období [2015–2023] na základě analýzy odhadujeme, že počet stažení daných aplikací poklesl o šokujících 82 %.“
To má dopady především na zahraniční komunity s čínským původem. Lidé s čínskými kořeny, včetně těch, kteří se už narodili v jiných zemích čínským rodičům, nebo např. přistěhovalců z Tchaj-wanu, dříve inklinovali k čínským aplikacím kvůli čínskojazyčnému prostředí nebo pro jejich atraktivní uživatelské vlastnosti. Nyní se však jejich používání mimo ČLR stalo v některých případech téměř nemožné. Kontakt mezi obyvateli ČLR a zahraničními komunitami Číňanů je tak značně limitovaný, a pokud k němu dochází, je pod přísnou kontrolou.
Studie však ukazuje, že ve vybraných regionech, například v jihovýchodní Asii nebo subsaharské Africe, jsou omezení na čínské aplikace menší. Jedná se o regiony, kde je nižší riziko šíření „škodlivého obsahu“ (než např. z USA či Evropy), a naopak větší potenciál pro šíření čínského vlivu prostřednictvím těchto aplikací:
„Tento přístup omezuje pronikání informací ze zahraničních oblastí nahlížených jako problematické, jiné regiony naopak čínská komunistická strana záměrně ponechává otevřené pro své vlivové kanály.“
„Rozvoj“ a „suverenitu“ celému světu
Pro šíření svých konceptů využívá Čína vlastní mezinárodní iniciativy a fóra, od projektu „digitální hedvábné stezky“ přes inciativy „budování komunity sdílené budoucnosti v kyberprostoru“, „globální iniciativy pro datovou bezpečnost“ či „globální iniciativy pro správu umělé inteligence“ až po vlastní platformu World Internet Conference (WIC), jejíž summit se koná každoročně na podzim v jihočínském Wu-čenu. Svůj vlastní model „kybernetické suverenity“ pak buduje s pomocí Číny i Rusko, které stejně jako ČLR masivně zneužívá otevřenost a svobodu globálního kyberprostoru pro vlastní vlivové operace s cílem poškodit a rozdělit Západ. Režimy tak pod záminkou „globálního rozvoje“ či naopak národní „internetové suverenity“ prosazují autoritářský model kybernetické bezpečnosti a usilují o jeho normalizaci na globální úrovni.