Asymetrická platforma spojující dvanáct členů EU s pěti zeměmi západního Balkánu do amorfní množiny bilaterálních vztahů s ČLR deset let od svého založení nepřinesla členským zemím kýžené ekonomické výsledky v podobě investic ani zlepšení obchodní bilance a navýšení exportu. Za současné situace se navíc stává bezpečnostní hrozbou, neboť poskytuje prostor pro vlivovou činnost KS Číny. Litva iniciativu před půl rokem jako první opustila a vyzývá další členské státy EU, aby učinily totéž.
Litevská „vzpoura“
V květnu 2021 oznámil litevský ministr zahraničí Gabrielius Landsbergis, že jeho země opouští uskupení Spolupráce Čína – střední a východní Evropa, známé jako 17+1. Zpráva, která v té době českým tiskem proběhla jen okrajově, vyvolala ohlas jak v západních, tak i v čínských médiích. List Global Times vystoupení Litvy označil za „redukci negativních aktiv v mechanismech spolupráce.“ Na straně Litvy bylo rozhodnutí odůvodněno mizivým praktickým přínosem členství v tomto uskupení pro naprostou většinu členských zemí, zejména z řad členů Evropské unie, a snahou o vytvoření společné platformy EU pro jednání s Čínou. Jednalo se o silné symbolické gesto odmítající dělení Evropy na „východ“ a „západ“ a o jasné přihlášení se k prodemokratické orientaci směrem na Západ a k euroatlantickému spojenectví.
Litva, která coby bývalá součást Sovětského svazu dlouhodobě čelí tlaku Ruska, v posledních letech čím dál citlivěji vnímá bezpečnostní hrozby vyplývající ze spolupráce s Čínou, zejména v případě klíčových infrastrukturních projektů, jako byly například snahy Pekingu o investice do renovace významného přístavu Klaipéda. V březnu 2021 litevská vláda projekt odložila „minimálně na deset let“, přičemž jako jeden z důvodů uvedla, že angažmá Číny by představovalo bezpečnostní hrozbu nejen pro Litvu, ale pro celé NATO. V souvislosti se sílícími geopolitickými ambicemi Ruska v postsovětském evropském prostoru, situací v Bělorusku a hrozbou vojenského vpádu na Ukrajinu se sázka na autokratickou Čínu s vlastními globálními ambicemi, jež je navíc putinovskému Rusku nakloněná, jeví jako silně riziková.
Pobaltská země svůj postoj vůči Číně vyjádřila jasně i v dalších krocích, ať už to bylo odsouzení čínské genocidy v Sin-ťiangu, které rovněž v květnu 2021 schválil litevský parlament, nebo otevření zastupitelského úřadu Tchaj-wanu, jejž ČLR považuje za svoje území. Litva tyto kroky vysvětlovala snahou „nebýt na nikom příliš závislý“, ekonomicky, a tudíž ani politicky, a logiku tohoto rozhodnutí vzápětí de facto potvrdila reakce Pekingu. Ten jednání Litvy ostře odsoudil a zahájil nepřímý hospodářský bojkot pobaltského státu, jehož populace nedosahuje ani velikosti středně velkého čínského provinčního města. Z čistě ekonomického hlediska není Litva pro ČLR nijak důležitá, díky jejímu členství v EU má však čínská „odveta“ dopady i na ostatní země evropského prostoru. Litevský postoj má tudíž velkou symbolickou hodnotu coby gesto odmítnutí podřídit se kvůli ekonomickým zájmům totalitní mocnosti a stát se spoluhráčem jejích mocenských strategií.
Evropská unie se po několika měsících za Litvu jednoznačně postavila a podala oficiální stížnost na čínskou obchodní blokádu Litvy u WTO. Čínské kroky mají totiž negativní dopad i na obchodní partnery Litvy z řad členských států EU, nejvýznamněji pak na klíčového obchodního partnera Pekingu v Evropě, Německo. V rámci EU i zpoza Atlantiku proto zaznívají čím dál silnější hlasy vyzývající ke společnému postupu evropské sedmadvacítky vůči Číně, která na příkladu Litvy odhalila své karty. Vztahy mezi Čínou a EU v loňském roce obecně ochladly, když se EU připojila k sankcím, jež USA, Velká Británie a Kanada uvalily na ČLR kvůli Sin-ťiangu. V květnu 2021 Evropský parlament odhlasoval zmrazení ratifikace investiční dohody s Čínou, dokud Peking nezastaví odvetné sankce vůči evropským organizacím a jedincům podílejícím se na odhalování zločinů v Ujgurské autonomní oblasti.
Pochybné výhody spolupráce
Za těchto okolností by bylo více než kdy dříve na místě, aby své členství v uskupení 16+1 přehodnotily i ostatní státy, minimálně ty, které jsou členy EU.
Platforma vznikla z iniciativy čínského ministerstva zahraničí v roce 2012 a od roku 2014 byla prezentována jako součást globální čínské iniciativy známé jako Pás a cesta (BRI). Původně mělo uskupení šestnáct členů: Albánie, Bosna a Hercegovina, Bulharsko, Černá hora, Česká republika, Estonsko, Chorvatsko, Litva, Lotyšsko, Maďarsko, (Severní) Makedonie, Polsko, Rumunsko, Slovenská republika, Slovinsko a Srbsko. V dubnu 2019 se nově připojilo Řecko, čímž až do odchodu Litvy vzniklo spojení 17+1.
Základní charakteristikou platformy je, že nemá horizontální, multilaterální charakter, ale jedná se v podstatě jen o souhrn vertikálně organizovaných bilaterálních vztahů mezi ČLR a jednotlivými zeměmi. Iniciativa vznikla na popud Pekingu a je také celou dobu z Pekingu řízena prostřednictvím sekretariátu při čínském ministerstvu zahraničí a dalších orgánů v rámci systému jednotné fronty. Jednotlivé státy mají pouze místního „koordinátora“, jímž je zpravidla ministerský úředník, který nedisponuje rozhodovací pravomocí a většinou ani odbornými znalostmi nezbytnými pro jednání s ČLR na státní úrovni.
Je nutno připomenout, že uskupení v roce 2012 vznikalo ve zcela jiné geopolitické atmosféře – před nástupem současného vedení v čele se Si Ťin-pchingem a před otevřeným nástupem Číny coby systémového rivala USA a EU aspirujícího na pozici světového lídra. Jednotlivé země mohly v té době účast jen těžko odmítnout, protože byly pozvány jako „geopolitický blok“. Ve skutečnosti se však jedná o velmi různorodé uskupení států, které vesměs spojuje jen komunistická minulost a bývalá příslušnost k východnímu bloku – s výjimkou Řecka.
Pro členské státy EU takto koncipovaná „spolupráce“ s Čínou představuje rozpolcenost mezi příslušností k evropskému bloku a případnými na EU nezávislými projekty financovanými a budovanými ve spolupráci s Pekingem. Financování z evropských strukturálních a kohezních fondů je navíc levnější a méně problematické z hlediska realizace i napojení na evropskou infrastrukturu.
Pro státy západního Balkánu, které nejsou členy EU, se Čína mnohdy jeví jako vítaný partner a investor pro velké infrastrukturní projekty. I zde se však množí problémy, ať už je to korupce na nejvyšších místech, hrozba nadměrného zadlužení, ekonomická a politická závislost na Číně nebo bezpečnostní rizika. Ta spočívají především v narůstajícím střetu zájmů s EU a NATO.
Dosavadní bilance
V rámci EU se pod hlavičkou 17+1 realizuje pouze jeden velký infrastrukturní projekt, vysokorychlostní železnice z Bělehradu do Budapešti. Jeho realizaci provází řada kontroverzí ohledně nejasného financování či výše čínské půjčky. Kritici se domnívají, že předražený projekt nemůže být pro Maďarsko ani Srbsko rentabilní, a nakonec bude sloužit hlavně čínským zájmům. Srbsko a Maďarsko jsou přitom v rámci platformy hlavními partnery ČLR v Evropě. I pro ně ovšem přílišná závislost na Pekingu s jeho rozmary může do budoucna představovat problém. V případě Srbska panují obavy ohledně případného vstupu do EU a pro maďarského premiéra Orbána stojí v cestě čínskému snu především domácí veřejné mínění, jak ukázaly například masové protesty proti otevření pobočky šanghajské univerzity Fu-tan v Budapešti. Ochota ke spolupráci s ČLR by tak mohla Orbánovi uškodit v letošních volbách.
Na Balkáně se realizovalo ještě několik dalších infrastrukturních projektů, nicméně i tam úspěchy kalí kontroverze a korupční skandály, jak shrnuje prosincová analýza serveru Balkan Insight (BIRN). Autoři analýzy napočítali dohromady 135 projektů s čínskou účastí v oblasti Balkánu (včetně Řecka) v celkové hodnotě přesahující 32 miliard EUR – kromě několika projektů na vybudování dopravní infrastruktury se jedná hlavně o investice do strategických odvětví jako těžební průmysl, metalurgie či energetika. Podle BIRN spojují projekty ve všech zemích „obvinění z korupce, vykořisťování pracovních sil a poškozování životního prostředí.“
Příkladem je stavba dvou úseků dálnice v Severní Makedonii, kde se projevily typické problémy čínských projektů v rámci BRI i v jiných částech světa – předražené zakázky s čínskými úvěry, realizované čínskými firmami, provázené korupcí a vedoucí k nadměrnému zadlužení státu. Podobnou zkušenost má i Černá Hora, která si domluvila půjčku od čínské banky ve výši 800 milionů EUR na financování části dálnice podél pobřeží k hranicím se Srbskem, a ocitla se tak v dluhové pasti jako některé asijské státy, které dříve vsadily na čínské projekty (např. Srí Lanka). Zadlužená země již musela půjčku refinancovat prostřednictvím evropských a amerických bank. Budoucnost úseku dálnice, který staví čínské firmy, je navíc krajně nejistá, neboť EU odmítla financovat další část stavby kvůli špatnému plánování.
Pochybné je i čínské působení v Bosně a Hercegovině, kde se Peking zaměřil na investice do energetického průmyslu, a v Albánii. Tam čínské firmy v roce 2016 investovaly do těžby ropy a mezinárodního letiště v Tiraně, ale na konci roku 2020 své investice bez vysvětlení stáhly kvůli vlažnému postoji albánské vlády a úřadů ke spolupráci.
Zvláštním případem v rámci uskupení je Řecko, které jako jediné nepatří k postsovětskému bloku a už v roce 2006 s ČLR podepsalo smlouvu o integrovaném strategickém partnerství. Čínská společnost COSCO má od roku 2016 na dobu 35 let 51% podíl v největším řeckém přístavu Pireus, což je prezentováno jako „win-win“ spolupráce, z níž měli těžit jak řečtí exportéři, tak čínští dovozci, jakož i společnosti podílející se na lodní dopravě mezi Čínou a Evropou. V posledních letech je však přínos pro Řecko stále více zpochybňován s poukazy na to, že COSCO nedodržuje smluvní podmínky ohledně rozvoje přístavu a jeho infrastruktury, neplatí dostatečně dělníky, nedbá na životní prostředí a především ohrožuje konkurenceschopnost domácího řeckého průmyslu dovozem čínského zboží.
Obecně je v tuto chvíli zjevné, že takto nastavená spolupráce nepřinesla žádnému z členských států očekávané výhody, ať už jde o navýšení exportních příležitostí, příliv přímých investic či nárůst cestovního ruchu. Nástup pandemie covidu-19 tuto situaci ještě dále zhoršil.
Česká stopa
Také v případě České republiky je bilance značně nelichotivá – kromě zkrachovalé CEFC, která žádné reálné příležitosti k ekonomické spolupráci nepřinesla, zde došlo pouze k posílení pročínské lobby v politických, ekonomických, ale i akademických kruzích. Jedním z výdobytků této spolupráce mělo být otevření několika pravidelných přímých letů. Kromě Pekingu a Šanghaje tak byla v roce 2016 zahájena pravidelná linka Praha-Chengdu, která však navzdory propagaci i před pandemií létala poloprázdná a na začátku roku 2020 byla v tichosti zrušena. Mnoho prospěchu české ekonomice nepřinesly ani pravidelné summity a ekonomická fóra, jež se v rámci uskupení 17+1 organizovaly i v ČR, otevření Čínsko-českého centra pro spolupráci (které bylo v roce 2017 zřízeno v rámci iniciativy Pás a cesta coby orgán čínské vlády při českém MPO na základě memoranda podepsaného prezidentem Zemanem v Číně) a vznik různých „přátelských sdružení“ pod záštitou čínské jednotné fronty.
Ekonomický přínos participace na iniciativě Spolupráce Čína – střední a východní Evropa je tedy přinejmenším sporný a je patrné, že se z čínské strany jedná primárně o strategickou ekonomickou diplomacii. Tím, že Čína dává do „jednoho pytle“ členské a nečlenské země z východní části kontinentu, jež nyní spojuje jen málo kromě postsovětské minulosti, prakticky posiluje dřívější rozdělení Evropy na „východ“ a „západ“. Jedním z hlavních cílů je i tzv. „elite capture“, tedy snaha o získání elit za účelem prosazování čínských obchodních a politických zájmů v rámci stále jasnějšího bipolárního uspořádání světa.
Představitelé Litvy vzhledem k čínské reakci na „projev vzdoru“ označili litevskou zkušenost za „budíček“ pro další země a ukázku, čím je podmíněna „spolupráce“ s Čínou. Česká republika s tím již učinila určitou zkušenost během návštěvy předsedy senátu Miloše Vystrčila na Tchaj-wanu v létě 2020. K férovému jednání, na něž se ČLR coby organizátor právě probíhajících Zimních olympijských her v Pekingu ráda odvolává, má čínský přístup daleko.