Od roku 2016 byl v Ujgurské autonomní oblasti Sin-ťiang podle odhadů nejméně jeden milion obyvatel převážně turkického původu internován v různých typech převýchovných zařízení (viz Zenz, 2018; Sudworth 2018; Ruser 2020). Ujguři, a v menší míře Kazaši a Kyrgyzové, se stali terčem represivní politiky Pekingu ve jménu „lidové války proti islámskému terorismu“. Tato politika byla v oblasti známé jako Východní Turkestán zavedena po sérii lokálních protestů a násilných incidentů, které se odehrály v Sin-ťiangu a na několika dalších místech v Číně mezi lety 2008 a 2013.
Sekuritizace oblasti, která Čínu spojuje se střední Asií a hraje důležitou roli při realizaci čínských projektů v rámci iniciativy Pás a cesta (BRI), je hlavním účelem nové národnostní politiky zavedené po nástupu Si Ťin-pchinga k moci (viz Leibold, 2012). Cílem této politiky je vypořádat se jednou provždy se „separatistickými tendencemi“ etnik obývajících rozsáhlá území v západní a severozápadní části Čínské lidové republiky, zejména Tibeťanů a Ujgurů, jejichž odpor vůči čínské nadvládě, indoktrinaci a kolonizaci ze strany etnických Číňanů má hluboké historické kořeny.
Kulturní genocida a osídlování „nových území“
Současnou čínskou politiku v Sin-ťiangu badatelé spojují s kulturní genocidou, tedy záměrnou snahou o vymýcení kulturního dědictví Ujgurů a dalších etnik s cílem je asimilovat a vštípit jim čínské kulturní hodnoty spolu s interpretacemi historie a světonázorem vycházejícím z ideologie vládnoucí komunistické strany. Někteří autoři však hovoří přímo o genocidě Ujgurů (viz Smith Finley 2020) s ohledem na drastické prostředky této asimilace, jejíž součástí je i sociální inženýrství zaměřené na „regulaci porodnosti“ turkických obyvatel, doložené uniklými oficiálními dokumenty a osobními svědectvími. Za genocidu označilo čínské represe v Sin-ťiangu několik států včetně USA a koncem loňského roku také Ujgurský tribunál v Londýně.
Z pohledu koloniálního diskursu je motivem takové politiky záměr kolonizátorů z řad dominantního etnika osídlit a ovládnout nová území na periferii říše. Podle některých autorů (např. James Millward nebo Sean R. Roberts) se v Sin-ťiangu, jehož označení v čínštině (新疆) přímo znamená „nové území“, jedná o dlouhodobý proces kolonizace ne nepodobný tomu, který v režii evropských národů vedl k devastaci domorodých kultur na americkém kontinentu či v Austrálii. Určité analogie zde jsou i v argumentaci, jíž se takové počínání kolonizátorů ospravedlňuje, především důraz na „šíření kultury“ ve smyslu „zcivilizování barbarů“ a přinášení modernity a pokroku do „zaostalé oblasti“. Podobná je i snaha o implementaci hodnot založených na jedné kultuře (evropské nebo čínské) a jejich představení jako „univerzálních“ (viz např. Schneider 2020).
Dědictví impéria
V případě západních oblastí Číny sahá počátek těchto kolonizačních procesů hluboko do období pozdního císařství. Jak území obývaná Tibeťany, tak i ta s převážně muslimským obyvatelstvem turkického původu, která mají v rámci ČLR oficiálně autonomní status, byla připojena k čínské říši a částečně kolonizována již během poslední čínské dynastie Čching (1644-1911). Po pádu císařství a před založením ČLR v roce 1949 zde proběhly pokusy o ustavení samostatných státních útvarů (Čínou neuznané vyhlášení tibetské samostatnosti v roce 1912 a dva pokusy o vyhlášení samostatného Východního Turkestánu na území Sin-ťiangu – viz Klimeš 2015), doprovázené snahami o získání mezinárodní podpory, ať už ze strany západních mocností, nebo Sovětského svazu. V dlouhodobé perspektivě však nebyly úspěšné. Komunistická strana Číny po vítězství v občanské válce nad Kuomintangem obě území postupně vojensky obsadila a připojila k nově vzniklé Čínské lidové republice. Ani po mnoha desetiletích se však režimu nepodařilo získat většinovou podporu jejich obyvatelstva.
Národnostní politika čínské komunistické strany byla původně založená na modelu inspirovaném Sovětským svazem a přiznávala (alespoň formálně) menšinovým národnostem právo na sebeurčení a na vlastní jazyk a kulturu. V době maoistických kampaní a zejména během „kulturní revoluce“ (1966-1976), jejímž cílem byl boj proti „starým hodnotám“, však tato práva nebyla uplatňována a znovu přišla ke slovu až po zavedení Teng Siao-pchingových reforem v 80. letech 20. století.
Důvěru Pekingu v tento přístup k národnostní politice poněkud oslabily velké nepokoje v Tibetu v roce 1989, rozpad Sovětského svazu v roce 1991 a opakované projevy vzdoru v Sin-ťiangu probíhající od začátku devadesátých let. Dalšími mezníky byly teroristické útoky al-Káidy v USA 11. září 2001 a Letní olympijské hry v Pekingu v roce 2008. Zhruba od tohoto roku, kdy došlo k dosud posledním velkým a místy násilným protestům v Tibetu, lze sledovat jasné známky měnícího se přístupu komunistického vedení k národnostní politice a sekuritizaci v Tibetu a s malým zpožděním i v Sin-ťiangu.
Všichni jsme Číňané
Nový typ národnostní politiky, popsaný Jamesem Leiboldem (2012), opouští představu sebeurčení a místní samosprávy v oblastech obývaných menšinami, a namísto toho klade důraz na asimilaci a „sinizaci“ nečínských etnik v rámci ČLR, jejímž cílem je jejich začlenění do velikého čínského národa. Proces postupné sinizace etnických „menšin“ (které však na svém tradičním území stále tvoří většinu) ve skutečnosti probíhal již od samotného založení ČLR skrze indoktrinaci obyvatelstva prostřednictvím vzdělávání a kulturních i politických institucí. Nyní se však stal součástí oficiální státní rétoriky.
Cílem nového typu národnostní politiky je získat co největší kontrolu nad místním obyvatelstvem v oblastech označovaných jako „autonomní“, od všudypřítomných kamer a policejních a vojenských check-pointů až po zasahování do soukromí rodin a jednotlivců skrze osobní návštěvy nebo např. instalací spywarů do mobilních telefonů. Masové zadržování a internace turkických muslimů za účelem jejich „převýchovy“ v Sin-ťiangu je však zcela výjimečným a brutálním prostředkem, jenž spojuje některé prvky maoistických kampaní z 50. a 60. let s využitím nejmodernějších sledovacích technologií.
Sean R. Roberts, ředitel programu mezinárodních rozvojových studií na Univerzitě George Washingtona a autor knihy The War on the Uyghurs (2020), ve svém nejnovějším článku „Settler colonialism in the name of counterterrorism: Of ‚savages‘ and ‚terrorists‘“, nedávno publikovaném v knize The Xinjiang Emergency, klade zásadní otázku:
Destrukce Ujgurů jako národa je součástí strategie Komunistické strany Číny na rozvoj a přeosídlení regionu. (…) Kulturní genocida však není nevyhnutelným výsledkem dlouhého procesu kolonizace této oblasti v moderní Číně. (…) Co tedy vedlo k tomu, že se od roku 2017 Ujguři stali v očích režimu v lepším případě nadbytečnýmí a v horším případě přímo překážkou k rozvoji regionu?
Od separatismu k islámskému radikalismu
Důvodů je podle Robertse více, včetně role, kterou oblast hraje v rámci čínské iniciativy BRI. K tomu, že se Peking v současnosti místo multikulturalismu a dekolonizace oblasti, k níž v některých obdobích mírně směřoval, přiklonil k nejbrutálnějším kolonizačním praktikám, však určitou měrou přispěl i mezinárodní vývoj, k němuž lze počítat např. vzestup islámského terorismu po 11. září 2001, „barevné revoluce“ v zemích Blízkého východu a severní Afriky, u nás známé jako „arabské jaro“, či následné migrační vlny a problémy se začleněním muslimských migrantů v západní Evropě. Čínská vláda totiž kulturní genocidu Ujgurů omlouvá bojem proti islámskému extremismu a terorismu. Hlavním motivem všeho, co se v Sin-ťiangu v posledních letech děje, je „deradikalizace“ muslimů. Minimálně od roku 2017 se označení „hrozba islámského terorismu“ rozšířilo na celou ujgurskou populaci v Sin-ťiangu a umožnilo hromadnou stigmatizaci celé etnické a náboženské skupiny s cílem legitimizovat masové represe proti ní.
Uvolnění národnostní politiky v 80. letech umožnilo i v oblastech jako Tibet nebo Sin-ťiang částečnou obnovu kulturního a náboženského života, podporu vzdělávání v rodném jazyce apod. V kombinaci s tímto „národním obrozením“ ovšem čínský program „rozvoje západu“ s masivními investicemi do infrastrukturních projektů, zvýšená migrace chanského obyvatelstva do Sin-ťiangu a postupná industrializace s narůstající mírou urbanizace od 90. let vedly k vyostření sociálních i etnicky založených konfliktů ve společnosti. Narůstající odpor Ujgurů vůči státní moci postupně vedl ke zpřísňování politiky a restrikcím hlavně v oblasti náboženství, v té době pod záminkou boje proti „ujgurskému separatismu“.
Kolem přelomu milénia byla čínská politika v Sin-ťiangu zaměřená na pozvolnou „asimilaci té části obyvatelstva, která měla zájem stát se součástí posilující Číny, a zároveň brutální represi těch, kteří tomu přístupní nebyli“ (Roberts, s. 103). Nejednalo se však o kulturní genocidu celého národa.
Boj proti teroru po čínsku
Roberts se domnívá, že klíčovým okamžikem, kdy se z hrstky „ujgurských separatistů“ stal „národ teroristů“, bylo právě 11. září 2001. USA stanuly v čele „globální války proti teroru“ a ČLR se prakticky okamžitě začala pokoušet prokázat napojení některých skupin ujgurských separatistů na mezinárodní teroristické organizace. Hned v listopadu 2001 vydala stálá mise ČLR při OSN prohlášení, v němž uvedla, že ujgurské „teroristické skupiny“ jsou napojené na al-Káidu a přímo financované Usámou bin Ládinem. Ujgurský terorismus byl dále podrobně popsán v bílé knize, již čínská vláda vydala na jaře 2002, a později částečně uznán ze strany USA, když bylo na podzim roku 2002 Islámské hnutí Východního Turkestánu (ETIM) označeno za teroristickou organizaci. Podle řady autorů si Spojené státy tímto krokem zajistily tichou podporu Číny pro invazi do Iráku začátkem následujícího roku.
Globální válka proti teroru se tak stala spouštěčem „přerámování ujgurského problému“. Dlouhodobý konflikt vyvrcholil v souvislosti s přísnými opatřeními provázejícími konání pekingských Olympijských her v roce 2008, kdy byli Ujguři kolektivně stigmatizováni coby potenciální teroristé. Diskriminace a marginalizace, jíž byli Ujguři v ČLR od té doby vystaveni, vedly k hromadným protestům v Ürümči v létě 2009, které přerostly v násilné střety mezi Ujgury a Chany. V následujících letech pak docházelo k dalším incidentům. Podle Robertse se jednalo o jakési „sebenaplňující proroctví“, které od roku 2013 umožnilo ČLR přistoupit k přísné sekuritizaci celé ujgurské oblasti a masové „deradikalizaci“ místního muslimského obyvatelstva v převýchovných táborech.
Literatura popisující čínskou (kulturní) genocidu v Sin-ťiangu (např. Cave, Leibold, Xu 2020) čerpá z pestré škály více či méně přímých důkazů, od veřejně přístupných i uniklých oficiálních dokumentů přes satelitní snímky až po osobní svědectví. Na počátku snah o „sinizaci“ Ujgurů stály útoky proti ujgurským elitám – byly zatýkány významné osobnosti kulturního života, univerzitní profesoři a znalci ujgurské historie a tradiční kultury jako Ilham Tochti nebo Rahilä Dawut (viz Ramzy 2019), ale i státní zaměstnanci, mnohdy dlouholetí členové komunistické strany, kteří byli obviněni jako zrádci s „dvěma tvářemi“. Ujgurské děti se začaly učit čínsky na úkor svého rodného jazyka a z jejich učebnic zmizely téměř jakékoli zmínky o kultuře jejich národa i jejich rodné zemi, aby se naučily lásce k jediné vlasti, Číně. Minimálně stovky tisíc lidí musely absolvovat „rekvalifikační programy“, které jim měly pomoci lépe se zapojit do života a přispět k budování velkolepého „čínského snu“. Za tímto účelem pak začali být absolventi těchto programů nuceně nasazováni na práci, nejčastěji v textilním průmyslu. Podmínky, za jakých byli tito lidé zaměstnáni, často připomínaly pracovní tábory či vězení a Mezinárodní organizace práce i jednotlivé státy na jaře 2021 odsoudily nucenou práci Ujgurů jako jeden z nástrojů státní diskriminace a perzekuce této etnické skupiny.
Palčivé globální problémy jako pandemie covidu-19 a nyní válka na Ukrajině pomáhají odvracet pozornost od ČLR a její domácí i zahraniční politiky. Projekt „převýchovy“ Ujgurů v Sin-ťiangu, k němuž nepřímo přispívají i mnohé nadnárodní společnosti dodávkami technologií či napojením na čínské dodavatelské řetězce těžící z nucené práce Ujgurů, tak i přes vyhlášení různých sankcí dál pokračuje.