Rekordní růst vykoupen rekordní cenou
Po smrti Mao Ce-tunga v roce 1976 a nástupu pragmatika Teng Siao-pchinga přehodnotilo čínské vedení direktivní model plánovaného hospodářství a postupně začalo zavádět prvky liberálnějšího, tržně orientovaného hospodářství. Iluze o tom, že tyto kroky současně povedou k liberalizaci politického systému a postupné demokratizaci společnosti, vzaly za své počátkem června 1989, spolu s masakrem protestujících především z řad studentů, kteří požadovali otevřenější dialog s vládou. Tím více se však komunistické politbyro upnulo na ekonomický růst jako prostředek k legitimizaci autoritářské vlády jedné strany.
Vedení strany předpokládalo, že rostoucí ekonomické ukazatele, vyšší platy a zvedající se životní úroveň části populace přehluší volání po spravedlivějším politicko-právním systému, který by umožňoval větší a otevřenější participaci obyvatel na chodu společnosti. Z pohledu čísel skutečně dosahoval čínský ekonomický růst rekordních hodnot: mezi lety 1979 a 2018 činil průměrný roční přírůstek HDP bezmála deset procent. Pro konkrétnější představu, velikost čínské ekonomiky v daném období se podle tohoto ukazatele přibližně každých osm let zdvojnásobila. V absolutních číslech tak v současnosti Čína zaostává už jen za Spojenými státy. Zisk světového prvenství však může být záležitostí poměrně vzdálené budoucnosti, vlivem nepříznivého demografického vývoje, tedy stárnutí populace, klesající produktivity a rostoucí zadluženosti.
Bezprecedentní růst čínského hospodářství byl navíc draze vykoupen, ať již znečištěním životního prostředí a s tím spojenými dopady na zdraví obyvatel, vzrůstající sociální nerovností či prohloubení propasti mezi venkovem a městy. Hospodářské a průmyslové centrum na východě země pro svůj ekonomický růst hojně využívá zdrojů z periferních oblastí – z Tibetu, Ujgurska a vnitřního Mongolska, které jsou i přes eufemistické označení jako „autonomní oblasti“ řízeny centrální vládou ještě pevněji než zbytek Číny. Jako voda na mlýn Pekingu slouží tibetské řeky zastavěné sítí obřích hydroenergetických soustav, v Ujgurské autonomní oblasti využívá nucené práce a obyvatelé vnitřního Mongolska čelí negativním dopadům nadměrné těžby.
Letos nicméně bylo čínské hospodářství středem pozornosti světových médií z jiných důvodů. Nejprve skupina několika bank v provinciích Che-nan a An-chuej zmrazila tisícům klientů přístup k jejich vkladům. Vyšetřování odhalilo, že ve všech těchto bankách měla podíl soukromá společnost Henan Xincaifu Group, jejíž majitel finanční prostředky zpronevěřil. Následovala hypoteční krize, ve které klienti bojkotovali splácení úvěrů za dlouhodobě nedokončené developerské projekty. Celý problém byl umocněn faktem, že velká část čínské střední třídy investuje právě do nemovitostí a realitní sektor představuje takřka čtvrtinu čínského HDP. Nicméně provinčním vládám se s podporou vlády centrální podařilo vyplacením části ztracených vkladů, oživením zastavených projektů a restrukturalizací problematických podniků hlubší krizi prozatím zažehnat.
Si Ťin-pching v roli vrchního hospodáře
Na říjnovém 20. sjezdu KS Číny Si Ťin-pching podle očekávání potvrdil své mocenské postavení a vstoupil do bezprecedentního třetího funkčního období, čímž se bez nadsázky postavil na roveň Mao Ce-tunga. Poměrně předvídatelná byla i obměna nejužšího politického vedení země – sedmičlenného Stálého výboru politbyra ÚV KS Číny. Si se v něm obklopil loajálními stoupenci, u nichž se příliš nepředpokládá, že by rozporovali jeho rozhodnutí. Ta může prosazovat i díky svému předsednictví ve stěžejních výborech a řídících skupinách pro finanční záležitosti, představujících nervové centrum mocenských struktur Číny.
Zahajovací proslov Si Ťin-pchinga v sobě nesl celou řadu odkazů k úspěchům, ale i výzvám čínského hospodářství. Podle Siových slov bylo před deseti lety čínské hospodářství zatíženo „akutními strukturálními a institucionálními problémy“, čínský rozvoj byl „nevyvážený, nekoordinovaný a neudržitelný“, a tradiční model rozvoje „již nedokázal zajistit pokrok“. Implicitně tak narážel na nedostatky v řízení společnosti a hospodářství garniturou předchozího generálního tajemníka Chu Ťin-tchaa, jehož tajemné vyvedení ze závěrečného ceremoniálu dvacátého sjezdu bylo již jen symbolickou tečkou za předchozími vládami.
Pod Siho vedením strana výrazně prohloubila své působení v privátním sektoru, ať již nárůstem počtu stranických buněk a inspekcí v podnicích, či posílením „politické a ideologické práce“ v jejich vedení. Zastřešujícím cílem je tak prosadit ideologickou linii Si Ťin-pchingova myšlení o socialismu s čínskými rysy pro novou epochu, zakotveného od roku 2018 v preambuli čínské ústavy, napříč celou společností.
Konkrétním projevem Si Ťin-pchingova myšlení je například stupňující se regulace soukromých společností, která dopadla například na zprostředkovatele sdílených jízd Didi nebo Ant Financial Group, pobočku e-commerce gigantu Alibaba Group. Jejímu původnímu majiteli a po dlouhou dobu nejbohatšímu Číňanovi Jacku Ma strana po několika jeho otevřených kritikách na adresu regulátorů dala najevo, že překročení červené linie se neobejde bez následků. Nejprve pozastavila vstup společnosti Ant Financial na burzu v Šanghaji a Hongkongu, udělila jí pokutu 2,75 miliardy dolarů za porušení antimonopolních pravidel a nakonec nařídila její restrukturalizaci na finanční holdingovou společnost, na kterou bude dohlížet čínská centrální banka.
Rostoucí vliv Si Ťin-pchinga a strany jako takové se promítá také do důrazu na soběstačnost ČLR a eliminaci dopadů případné mezinárodní izolace, například v podobě sankcí, kterým v současnosti čelí Ruská federace. K tomu má Číně dopomoci mimo jiné tzv. Přeshraniční mezibankovní platební systém (CIPS). Přestože je zatím CIPS co do rozsahu užívání limitován a zpracuje jen zlomek transakcí v porovnání se svým starším a celosvětově rozšířeným rivalem SWIFT, do budoucna může posloužit jako štít před případným využitím „ekonomických zbraní“ vůči čínskému komunistickému režimu.
Přesto by podle Siových slov měla Čína využít předností svého obrovského vnitřního trhu, přitáhnout globální zdroje a výrobní faktory a „posílit souhru mezi domácími a mezinárodními trhy a zdroji.“ O souhře čínské ekonomiky s globálními aktéry by ostatně mohl vyprávět i Si Ťin-pchingův otec Si Čung-sün. Prominentní revolucionář, který osobně zakusil přízeň i nemilost předsedy Maa, stál mimo jiné u zrodu tzv. „zvláštních ekonomických zón“. Ty v 80. letech otevřely Čínu přílivu zahraničních investic a nastartovaly výše uvedený raketový růst čínského hospodářství.
Stinné stránky čínské ekonomické expanze
Drakonická politika nulového covidu, z níž režim začal slevovat až počátkem prosince poté, co celou Čínu zachvátily rozsáhlé protesty pramenící z dlouhodobé frustrace obyvatel, zanechala šrámy i na čínském hospodářství. Čínská vláda na zdravotní výdaje, subvence průmyslu a další náklady spjaté s pandemií vynaložila astronomické částky odhadované na několik bilionů dolarů. Dopady drakonických opatření se však neomezují jen na území Číny. Jarní lockdown Šanghaje, nejlidnatějšího čínského města a významného uzlu globálního obchodu, poznamenal celosvětové dodavatelské řetězce a poukázal na rizika spojená s přílišnou závislostí na jediné zemi. Striktní protipandemický režim byl nadto vymáhán i v některých čínských podnicích v zahraničí, například v Pákistánu nebo Zimbabwe.
Vlajkovou lodi čínských ambicí k prohlubování nejen jejího ekonomického vlivu je iniciativa Pás a Stezka (BRI), jejíž podobu a vývoj projekt Sinopsis dlouhodobě mapuje. Přestože Miloš Zeman označil BRI za „nejvýznamnější projekt v našich moderních dějinách“, na participující státy mnohdy na místo slíbených investic a socioekonomických přínosů čeká v lepším případě vystřízlivění z jejich nenaplnění, jako v případě Česka, v horším případě problémy s ukočírováním nadměrného zadlužení, jako v případě Černé Hory nebo Srí Lanky. Jelikož mnohé státy přehodnocují reálné přínosy participace v BRI, Peking se nyní jako nástroj pro šíření vlivu snaží prosadit poněkud obecněji koncipovanou Globální rozvojovou iniciativu, skrze kterou chce rozvoj, především ten ekonomický, zařadit „do centra mezinárodní agendy“.
V neposlední řadě může Peking své geoekonomické ambice naplňovat skrze tzv. Regionální ekonomické partnerství (RCEP), největší obchodní uskupení na světě, sdružující celkem 16 států jižní, jihovýchodní a východní Asie, spolu s Austrálií a Oceánií. Ty dohromady tvoří více než 30 % globálního HDP (pro srovnání EU tvoří necelých 18 %) a její státy souhrnně disponují populací vyšší než 2,3 miliardy lidí. Čína jako největší ekonomika v rámci tohoto celku může prosazovat své pojetí globalizace, které tolik nedbá na ochranu pracovních podmínek, životního prostředí, duševního vlastnictví a dalších norem mezinárodního práva.
Otevřená náruč globálních struktur?
V souvislosti s ekonomickým vlivem za hranicemi země nelze přehlížet konvergenci čínských zájmů s působením mnohých globálních institucí. Report Světové banky s názvem „Doing Business“ pravidelně hodnotil země podle vnímané kvality regulačního prostředí, které usnadňuje či znesnadňuje soukromé podnikání a působení zahraničních podniků. V průběhu let se zpráva stala velmi populární mezi finančními investory i vládami, které chtějí přilákat mezinárodní kapitál. V září minulého roku však vyšlo najevo, že zaměstnanci Světové banky ohýbali údaje ve prospěch Číny – a také Saudské Arábie či Spojených arabských emirátů. Kvůli skandálu s falšováním údajů následně Světová banka žebříček přestala sestavovat.
Klaus Schwab, zakladatel a předseda Světového ekonomického fóra (WEF), v rozhovoru pro čínskou stanici CGTN na okraj nedávného summitu generálních ředitelů Asijsko-pacifického hospodářského společenství (APEC) uvedl, že Čína „je pro ostatní země vzorem“, a dodal, že si váží jejích obrovských úspěchů při modernizaci ekonomiky za posledních 40 let. Následně sice upřesnil, že každá země by se měla sama rozhodnout a „měli bychom být opatrní s vnucováním systémů“, ale vřelost, s níž WEF opakovaně vyzdvihuje čínský model řízení i samotného Si Ťin-pchinga, je přinejmenším zarážející.
Další z klíčových institucí, v nichž čínské působení nabírá na důležitosti, je Banka pro mezinárodní vypořádání (BIS) sídlící ve švýcarské Basileji. Instituce, označovaná jako centrální banka centrálních bank, spolupracuje z povahy své funkce především se zástupci Čínské lidové banky (PBOC). Ta momentálně usilovně pracuje na tzv. digitálním jüanu, či e-CNY, který má bez nadsázky potenciál od základu transformovat pojetí peněz nejen v rámci čínské ekonomiky, ale ve všech koutech světa. PBOC zavádění digitálního jüanu zdůvodňuje snadnějším potíráním financování nelegálních aktivit, prosazováním měnové politiky a celkovým zefektivněním elektronických transakcí. Co už nedodává, je skutečnost, že při absenci hotovosti či jiných zákonných forem plateb se jedná také o nástroj centralizující dohled nad veškerými finančními toky v rámci celé společnosti.
Nejen to, jako vysoce sofistikovaný technologický nástroj mohou být digitální měny centrálních bank (CBDC) takřka libovolně naprogramovány, a režim si tak potenciálně může ošetřit, kdo, za co, kdy a kde bude moci platit. Jak uvádí ředitel BIS Agustín Carstens, centrální banky budou mít „absolutní kontrolu nad pravidly a předpisy“ pro užívání CBDC a současně i „technologie k jejich vynucení“. Zneužití digitálních nástrojů nad rámec jejich původní funkce v Číně již ukázala aplikace Zdravotní kód, jakýsi protipandemický semafor, bez kterého v současnosti v Číně člověk de facto nemůže fungovat. V červnu tohoto roku úřady v provincii Che-nan tento nástroj obrátily proti nespokojeným klientům bank cestujícím do oblasti za účelem protestů. Globální aktéři a představitelé mezinárodních ekonomických institucí by tak měli klást otázku, kam vlastně čínská ekonomika kráčí. A sami si odpovědět, zda jí chtějí s dosažením tohoto cíle napomáhat.