Kultura ve službách diktatury

Že na sklonku letošního ledna Číňané vítali příchod roku ohnivého kohouta, nebylo možné přehlédnout ani u nás. Zdejší oslavy už potřetí uspořádali hlavní aktéři takzvaného česko-čínského sblížení. Skrze zdánlivě kulturní akci ovšem promlouvá represivní autoritářský režim, který sleduje především politické cíle.

Čína je dnes obecně považována za nastupující velmoc. Čínští vůdcové však chápou, že ve 21. století se moc státu projevuje nejen anexí sporných území a ekonomickým růstem. K tomu, aby byla Čína skutečnou mocností, musí být uznávána i jinými státy. Tento koncept vymezil harvardský politolog Joseph Nye, podle něhož velmoc musí vždy disponovat kromě „hard power“, tvrdé síly založené na ekonomické a vojenské moci i tzv. „soft power“, měkkou silou, tedy zdrojem mezinárodní atraktivity.

Pokud bude zahraničí považovat hodnoty daného státu za pochopitelné a přitažlivé, tvrdí Nye, je větší pravděpodobnost, že bude následovat a podporovat jeho politiku. Státy za tím účelem provozují veřejnou diplomacii, snaží se komunikovat se zahraničními veřejnostmi, získávat sympatie, a přispívat tak k prosazování svých státních zájmů. Vhodným nástrojem zvyšování soft power je i kultura, protože může spojovat lidi a jen málokdy je vnímaná negativně.

Zbraň k výchově a sjednocení

Jak je důležité disponovat dobrou reputací, si uvědomuje i autoritářská Čína, která se snaží dorovnat soft power demokratického Západu, Japonska či Jižní Koreje. Pro ambiciózní čínské vedení je soft power neoddělitelně spjata s velmocenským postavením. Slovy čínských politologů, kulturní soft power (wen-chua žuan-š´-li) je důležitou složkou souhrnné moci státu (cung-che kuo-li), tedy součtu jeho vojenské, ekonomické, politické, a ideové síly. KS Číny proto chce Čínu přebudovat v socialistickou kulturní mocnost (še-chuej ču-i wen-chua čchiang-kuo).

Po vzoru British Council nebo Alliance Française zřizuje ČLR ve světě síť Konfuciových institutů a Čínských kulturních center, která mají vyučovat čínštinu, představovat čínskou kulturu a budovat pozitivní obraz Číny. Stejný účel sledují i státem organizované oslavy čínského nového roku, kulturní roky nebo podpora čínské medicíny, studijní stipendia, novinářské a překladatelské semináře nebo poznávací zájezdy pro zahraniční přátele. Veřejnou diplomacií jsou akce typu podpora fotbalu, olympiáda, EXPO či obřadné zapůjčování nebohé pandy velké – svět ji miluje a zároveň je synonymem Číny.

Nezbytnou složkou rozšiřování mezinárodního vlivu jsou média. Čínský režim pochopil, že k získání dobré mezinárodní reputace musí být s to ovlivnit světovou veřejnost a utvářet mezinárodní debatu o Číně. Slovy čínského vedení, musí disponovat diskurzivní mocí (chua-jü-čchüan) a být schopna vypovědět příběh Číny (ťiang-chao Čung-kuo ku-š´). Proto se čínská státní televize CCTV snaží v globálním dopadu dohnat CNN nebo BBC, přičemž se explicitně hlásí k Russia Today. Značné úsilí věnuje i získávání nebo ovlivňování médií již zavedených.

Strana je nucena svou mediální strategii koncipovat reaktivně, protože vnímání Číny zůstává negativní převážně právě v liberálních demokraciích. Není to kvůli podjatosti Západu, jak tvrdí čínská propaganda, nýbrž v důsledku nevalné přitažlivosti čínského autoritářského režimu. Jeho renomé značně utrpělo masakrem na náměstí Tchien-an-men v roce 1989, a nepřidávají mu ani posílené represe za nynějšího prezidenta Si Ťin-pchinga. Čínský politolog Wang I-wej připouští, že současná kulturní diplomacie Číny se marně snaží vyrovnat s dilematem, kdy světová veřejnost má ráda Čínu, Číňany a čínskou tradici, nikoli však čínskou politiku a vládu.

Čao Kche-ťin z Univerzity Čching-chua i jiní čínští experti vidí problém v tom, že stát se angažuje až příliš. Narážejí na to, že veřejná a kulturní diplomacie jsou organizačně součástí propagandy, ideové a kulturní práce (süan-čchuan s´-siang wen-chua kung-cuo). Tento systém činností je řízen jedinou ústřední vedoucí skupinou, která úkoluje veškeré stranické a státní orgány zodpovídající za média, školství, vědu, kulturu, umění a další duševní a informační aktivity uvnitř i za hranicemi ČLR. I když západní termíny „veřejná“ a „kulturní diplomacie“ v Číně pomalu zdomácňují, režim je nadále chápe především jako vnější propagandu (tuej-waj süan-čchuan).

Autoritářský stranický stát tím určuje především obsah sdělení čínské kulturní a veřejné diplomacie. Kulturu totiž KS Číny i v 21. století chápe v duchu Mao Ce-tungova projevu v roce 1942 jako „zbraň k výchově a sjednocení lidu.“ Kultura a další nespoutané projevy lidského ducha mohou být pro stranu přímo existenční hrozbou. Strana věří, že rezignace na kontrolu myšlení lidí byla hlavní příčinou pádu komunistických režimů v Evropě, neboť lid postupně dospěl k názoru, že stranu nepotřebuje. A i když se post-maoistická Čína od roku 1978 v mnohém změnila, podstata politického systému zůstává. Pořád platí slova Czesława Miłosze z eseje Zotročený duch (1953) o středoevropských komunistických režimech: „V lidových demokraciích se vede boj o moc nad lidským duchem. Člověka je třeba přivést k tomu, aby pochopil. Až pochopí, bude i akceptovat.“

Náš příběh je prostě jedinečný

Strana se proto snaží čínskou kulturu účelově uchopit tak, aby posilovala národní uvědomění, soudržnost společnosti a oddanost stranickému státu. Státem organizovaná kulturní diplomacie má režimu získávat mezinárodní podporu. Úhelným kamenem této pretenze je pojem jedinečnost (tche). Strana tvrdí, že jedinečná (tu-tche) kulturní tradice a historický osud Číny díky zákonitostem historického vývoje nevyhnutelně vykrystalizovaly v dnešní socialismus s čínskou specifikou (tche-se). Unikátní čínskou tradiční kulturu a historii strana chápe doslova jako „živnou půdu“ unikátního politického monopolu KS, který je tak vlastně předurčen povahou země (kuo-čching). Tento tzv. čínský model (Čung-kuo mo-š´) je implicitně stavěn jako efektivnější než západní liberální demokracie.

Tato teze je vlastně kombinací klasického marxismu a leninského autoritářství s čínským kulturním nacionalismem, tisíciletým přesvědčením o čínské výlučnosti, podle nějž byla Čína primordiálním civilizovaným středem světa obklopeným barbarskými územími. Strana se tak snaží přivlastnit si nesmírnou soft power, jíž předmoderní čínská civilizace, na rozdíl od současného režimu, skutečně disponovala. KS ve svém diskurzivním úsilí doma i v zahraničí proto dopouští něčeho, co lze nazvat autoorientalizací: klišovitého využívání zkratkovitých symbolů tradiční kultury.

Demagogie o nevyhnutelnosti osvícené vlády KS však zastírá, že v jiných unikátních kulturách funguje demokracie velmi dobře, například na Taiwanu, který je kulturně dokonce součástí širší Číny. Zaříkadlo o fascinujícím růstu Číny během posledních třiceti let reforem nijak nevysvětluje, proč v Číně pořád žijí stamiliony lidí v právním vakuu na hranici chudoby. Navíc můžeme jen spekulovat, jak by se Číňanům dnes vedlo, kdyby byli ušetřeni třiceti let ekonomických katastrof způsobených stranou v období maoismu.

Sinolog David Shambaugh podotýká, že zdůrazňováním jedinečnosti kultury čínskému vedení uniká podstata veřejné diplomacie – soft power náleží státům, které dokáží oslovit něčím, co je univerzální. V logickém rozporu je i snaha KS Číny o napodobení západní soft power a mediálního vlivu a zároveň o izolaci čínského myšlení před západními vlivy. Kulturní politika ČLR je naopak přímo založena na uzavření duchovního prostoru Číny a současném využití otevřených liberálních systémů k šíření vlastní propagandy, hodnot a norem.

Jedinečně je však strana disponována k šíření svého oficiálního narativu Číny. Tři generace trvající kontrola školství, médií, veřejného prostoru a všech dalších oblastí života v Číně vede k tomu, že se s oficiálním narativem Číny shodují i názory mnoha „apolitických“ Číňanů, zvlášť pokud jde o tezi výlučnosti všeho čínského. A jelikož KS zůstává hlavním aktérem čínské politiky doma i v zahraničí, oficiální verze příběhu Číny lehce prostupuje i sdělením činitelů čínské kulturní diplomacie, kteří nejsou přímo spojeni s centrálním aparátem, například čínských spolků v zahraničí, delegací z provincií a měst, nebo uměleckých souborů. Pokaždé však figuruje v kulturních a informačních aktivitách, které ve světě pořádají a podporují čínská velvyslanectví nebo jiné centrální orgány.

Panda, pyramidy a Kreml

Dobrým příkladem jsou oficiální oslavy čínského nového roku 27. ledna v Obecním domě v Praze. Nevadí, že vystupující soubor z města Ning-po byl nevysoké úrovně – ve srovnání třeba s prvotřídními vystoupeními ujgurských umělců byli tito Chanové hvězdnou pěchotou. Pomiňme i spíše méně vydařené moderování Alexandra Hemaly; byl nasazen nejspíš proto, že je čímsi jakou pandou české obrazovky – rádi ho mají snad všichni a u mnohých navíc vyvolává nostalgické pochopení pro socialistickou zábavu.

Program založený na kouzlu tradiční čínské kultury byl celkově těžko nesrozumitelný, protože čínská tradiční kultura je natolik sofistikovaná, že ji nemá šanci chápat divák neznalý tisíciletých čínských dějin a vzdělanosti. Tance a písně umělců v zářivých kostýmech na pozadí hor, řek, altánů a úplňků byly sice hezky barevné, ale čínskou tradici degradovaly na kýč. Perlou bylo číslo věnované Hedvábné cestě, které bylo směsí údajně čínských, indických, barmských, egyptských, italských a ruských tanců provedených na pozadí obrysů pyramid a Kremlu. Egypt a Rusko leží sice časově i prostorově mimo historickou Hedvábnou cestu, ale zato jsou uzlovými body v dnešní mezinárodní strategii ČLR. Nechyběl ani hymnus na rozvoj Šanghaje opěvující jeřáby zvedající tuny oceli. Celá show Čínu líčila jako pokladnici tradiční kultury i jako zemi zaslíbenou moderní eklektické kultuře svorného čínského národa zahrnujícího spokojené etnické menšiny.

Dědictví holokaustu ducha

Čína však není zemí s kvetoucí tradiční kulturou. Třicet let maoismu zanechalo v kultuře i myšlení Číňanů hluboké rány a jizvy. Tzv. Kulturní revoluce, kterou spisovatel Pa Ťin nazval „holocaustem ducha,“ částečně cílila přímo na vykořenění tradiční kultury a padly jí za oběť myriády kulturních artefaktů, mimo jiné i rodinné pohřebiště Konfucia. To, že strana dnes jeho učení zneužívá k ospravedlnění své nacionalistické diktatury a z Konfucia udělala logo tohoto procesu, je donebevolajícím rouháním typickým pro diktatury. Politicky motivovanému stavebnímu boomu, realizovanému developery často napojenými na komunistické aparátčíky, padají za oběť nedocenitelné památky hmotné a nehmotné kultury, jako byly starý Peking nebo Kašgar. Kvůli rozloze, lidnatosti a starobylosti Číny, jimiž se režim s oblibou vychloubá, KS Číny způsobila kultuře nezměrnou újmu.

Oficiálnímu narativu o otevřené Číně připravené k dialogu a porozumění odporuje Si Ťin-pchingovo tažení proti občanské společnosti, cizelování autoritářských mechanismů a ideologické kampaně proti liberálnímu myšlení. Těžko udržitelné jsou i teze mírumilovnosti, harmonické společnosti a svornosti národností, poněvadž navenek čím dál agresivnější Čína je uvnitř rozervána množstvím sociálních a etnických konfliktů.

Nedůvěryhodnost a nekonzistence sdělení tedy zůstávají hlavním nedostatkem kulturní diplomacie ČLR, který je v mediálním 21. století jednoduše odhalitelný. Odporuje i klasické čínské poučce o funkčnosti diskurzu, která je připisována samotnému Konfuciovi: „Jsou-li pojmenování nesprávná, pak se nelze řídit tím, co se říká, a nemůže být provedeno to, co je konáno.“ Příběh vyprávěný autoritářským režimem může jen těžko přivést dobře informovanou světovou veřejnost k vnímání Číny coby přitažlivé země.

Ondřej Klimeš, Orientální ústav AV ČR
Publikace: Lidové noviny, 25. února 2017, s. 22.

Článek čerpá z výzkumu v rámci grantu GAČR GA15-21829S – Kulturní diplomacie Číny: role nestátních aktérů a regionální variace.

Původní publikace tohoto článku: Orientace, Lidové noviny, 25.2.2017