Všečínské shromáždění lidových zástupců má v nejbližších dnech schvalovat návrh zákona o výchově k vlastenectví. Tento zákon má zajistit, aby lásku k vlasti vyučovaly školy všech typů a úrovní. Povinnost vlastenecké výchovy však ukládá i rodičům. Zákon se též zaměřuje na internetové prostředí a po poskytovatelích služeb vyžaduje aktivní šíření vlasteneckého obsahu. Nemá se omezovat jen na ČLR, ale týkat se má i Tchaj-wanu či Číňanů žijících v zahraničí. Znění zákona nenechává nikoho na pochybách, jak by mělo toto vlastenectví vypadat. Paragraf 4 to shrnuje jasně – „výchova k vlastenectví znamená držet se vedení KS Číny”.
Kampaně včera a dnes
Ideologická výchova je nedílnou součástí čínské každodennosti. Již od založení ČLR probíhaly a stále probíhají v zemi různé kampaně, jejichž úkolem je indoktrinace nejširších mas obyvatel. S koncem Kulturní revoluce tyto aktivity polevily, ovšem po masakru na náměstí Tchien-an-men strana opět pocítila potřebu zintenzivnit ideologickou (pře)výchovu, aby upevnila své podlomené postavení, a zaměřila se zejména na studenty a mládež.
Od devadesátých let minulého století je součástí těchto kampaní důraz nejen na ideologii KS Číny, ale i na vlasteneckou výchovu. Od roku 2012, kdy se Si Ťin-pching dostal k moci, obdobných kampaní nejen přibylo, ale zároveň se kvůli rozvoji nových technologií začaly k lidem dostávat mnohem snadněji a účinněji. Zesílil také tlak na zachování kontinuity revolučního smýšlení, jež strana označuje metaforou „rudých genů“. Ty mají být předávány z generace na generaci, čímž se v praxi realizuje teorie dědičnosti třídního původu, která byla naposledy prominentní v době Kulturní revoluce a přivedla zemi na pokraj občanské války.
Návrh zákona o výchově k vlastenectví na stranické proklamace o rudých genech navazuje, zároveň také názorně ukazuje, co nyní čínská vláda považuje za hrozbu. Jeho zaměření zejména na žáky a studenty je logické nejen z důvodu, že s ideologickou výchovou je nejlépe začít v co nejranějším věku. Mladí lidé v současné ČLR vyrostli v relativním dostatku a nezažili již období politické nestability, jež vedla na příklad k masakru na náměstí Tchien-an-men. Zachování blahobytu je tak pro ně citlivou otázkou. Právě na mladé také výrazně dopadla politika nulového covidu, která ještě zredukovala jejich již dříve velmi omezenou svobodu. Mnozí z nich na to reagovali protesty proti vládním opatřením, při nichž drželi v rukou bílé papíry na znamení nemožnosti se v současné Číně otevřeně vyjádřit či nesli transparenty s Friedmannovými rovnicemi (Friedmann zní podobně jako „freed man“ – osvobozený člověk). V posledním roce navíc věková skupina 16–24 let trpí vysokou nezaměstnaností, která před dvěma měsíci překročila hranici 21 %.
Studentská hnutí mají v Číně dlouhou tradici: studenti stáli před více než sto lety za Májovým hnutím bojujícím proti tradicím a imperialismu, studenti vedli protesty za demokracii, které skončily masakrem na náměstí Tchien-an-men, studenti byli též v centru masových protestů proti přijetí zákona o státní bezpečnosti v Hongkongu. Vláda se proto obává, že právě z této skupiny obyvatel by se mohl rekrutovat výraznější odpor.
Jelikož mladí lidé nejčastěji ke komunikaci i k vyjadřování svých názorů používají internet, cílí zákon právě na kontrolu moderních technologií. Zajímavostí je, že poskytovatelům služeb přikazuje nejen cenzurovat závadný obsah, ale dle paragrafu 30 jim nařizuje, aby „posílili tvorbu online obsahu (…), jež nese ducha vlastenectví, a vyvíjeli a využívali nové technologie a produkty k oživení vlastenecké výchovy”.
Doma i v zahraničí
Návrh zákona také maže hranice mezi veřejným a osobním životem, když v paragrafu 16 ustanovuje, že „rodiče i jiní opatrovníci nezletilých mají zahrnout lásku k vlasti do své rodinné výchovy, mají podporovat a podílet se na aktivitách výchovy k vlastenectví, jež provozují školy, a vést a podporovat nezletilé, aby se účastnili společenských aktivit výchovy k vlastenectví”.
Návrh zákona o výchově k vlastenectví v paragrafu 22 dále říká, že předmětem jeho působnosti nemá být pouze samotná ČLR, ale i Hongkong, Macao, Tchaj-wan a komunity zámořských Číňanů. Zatímco Hongkong a Macao jsou území, která už fakticky ztratila svou autonomii po přijetí zákona o státní bezpečnosti, Tchaj-wan je zemí s vlastní demokratickou vládu, která se nikdy nenacházela pod jurisdikcí ČLR. Je tedy otázkou, jak si ČLR představuje jeho vymáhání na území, jež nikdy nespravovala. Stejně tak ČLR nemá pravomoc ovlivňovat komunity Číňanů žijících v cizích státech, jejichž členové často mají cizí občanství již po několik generací a s „vlastí” už je pojí pramálo. V západních zemích v poslední době vzrůstá nedůvěra vůči ČLR, jež provozuje nelegální aktivity na územích cizích států a protiprávně pronásleduje své občany žijící v zahraničí i cizí občany čínského původu. Schvalovaný zákon pak v této situaci ještě přilévá do ohně svým paragrafem 22, podle nějž má ČLR „posilovat komunikaci se zámořskými Číňany, odvádět dobrou práci při zajišťování jejich práv, zájmů a potřebných služeb a povzbuzovat v zahraničních Číňanech vlastenecké city a udržování vlasteneckých tradic”.
Co je to vlastenectví?
Pokud má stále někdo pocit, že vlastenectví a udržování tradic je chvályhodná věc, jež si zaslouží podporu státu, je namístě se podívat, jak vlastenectví zákon vlastně definuje. Paragraf 6 říká, že výchova k vlastenectví se má zaměřit především na náledujících devět okruhů: 1. marxismus-leninismus, Mao Ce-tungovo myšlení, Ťiang Ce-minova „teorie trojího zastoupení“, Chu Ťin-tchaovo „vědecké pojetí rozvoje“ a Si Ťin-pchingovo myšlení o socialismu s čínskými rysy pro novou éru; 2. historie KS Číny, nová Čína [ČLR], reformy a otevírání se, vývoj socialismu a rozvoj čínského lidu; 3. velké výdobytky KS Číny, její historická zkušenost a živá praxe vedení lidu k jednotě v boji; výjimečná kultura Číny, revoluční kultura a vyspělá socialistická kultura; státní vlajka, státní hymna, státní znak a další státní symboly; 6. velkolepé přírodní scenérie vlasti a její krásná krajina; 7. znalost a pochopení oblastí, jakými je etnická jednota, státní bezpečnost a obrana; 8. činy hrdinů, mučedníků a pokrokových vzorových osobností a jejich zosobnění ducha našeho lidu a ducha doby; 9. obsah, který je bohatý na vlasteneckého ducha.
Zákon o výchově k vlastenectví patrně nepřinese žádnou převratnou změnu, ale spíše kodifikuje již déle trvající praxi. Způsob, jakým je ale návrh zákona napsaný, nám ukazuje, v jakých oblastech se nyní KS Číny cítí nejistá. Bojí se nespokojenosti mladých lidí, odporu čínskojazyčných komunit v zahraničí i ztráty kontroly nad moderními technologiemi. Je však otázkou, jestli jeho radikální znění jen neposílí odpor vůči straně, a to v ČLR i v zahraničí. Již po zveřejnění návrhu zákona o vlastenecké výchově jej uživatelé internetu navzdory pečlivé práci cenzorů mohutně kritizovali. Co si Číňané o zákonu myslí, patrně nejlépe vystihuje následující vtip, který se rozšířil na čínských sítích:
„Proč tě zavřeli?”
„Zeptali se mě, jestli miluji svou zemi.”
„Takže tě zavřeli, protože nejsi dostatečně vlastenecký?”
„Ne. Odpověděl jsem, že svou vlast miluji úplně stejně, jako ona miluje mě.”
„Tak proto tě zavřeli.”